Velmi mě inspirovalo video, jak stromy dokáží komunikovat (viz odkaz pod článkem). Jak je les propojen neviditelnými vlákny, řekněme, utváří komunikační síť. Překvapilo mě, jak podobné je to s lidmi a jejich komunikací.
Jsme jeden les...
Ono by se zdálo, že lidé nemají tak propracovaný způsob komunikace. Zdání klame. Nejen to, co vidíme zrakem bývá obsahem lidské komunikace. Je to jednoduché a zároveň velmi složité. Řekněme, že vše je dobré a z tohoto pochopení se odvíjí jakákoli komunikace lidí. Asi budete mít spoustu otázek a věřte mi, že ani já nemám v tématu zcela jasno. Jen jsem pochopila, že lidé prvotně nechtějí ublížit, jen prostě neví a nejsou schopni soucitu. Řekněme, že "nedospěli". Nedospěli k pochopení, že když ubližují mně, ubližují sobě. Že všichni jsme jeden les, vzájemně propojeni něčím, co není vidět...
Lidé nejsou schopni přestat hrát hru příkoří, hru "pošli to dál".
Lidé nejsou schopni přestat hrát hru příkoří, hru "pošli to dál".
Popravdě, hodně to bolí, když mí blízcí lidé nejsou schopni soucitu. Někdy si musím vymáhat špetku prostoru, protože sobectví druhého omezuje moji existenci a tedy také existenci mých dětí. Svět není o tom, "kdo dřív přijde, ten dřív mele". Je to jen útržek poznání, protože on sice mele, ale pak si vytváří karmu, když jeho mletí negativně ovlivňuje druhé. Negativní činy přinášejí strast a nemusí se to projevit hned. Svět je tu pro nás a je nádherný. Bohužel se denně setkávám s přístupy, že bohatství je mít peníze a moc, tedy se pak mohu cítit jako něco víc a dovolit si, co chci bez ohledu na druhé. Bezohlednost.
Neříkám, že všichni bohatí a mocní to tak mají. Ego je dobré, když s ním umím pracovat a uvědomuji si, že jsme jeden les. Ego je potřeba, abych se něco naučila, procházela zkušenostmi, zkouškami. Není dobré, když uvědomění chybí a žiji na úkor druhého. Žiji "urvat si pro sebe", beru druhému jeho vlastní prostor a nejsem schopen vcítit se do těžkostí, které kvůli tomu zažívá.
Sobectví.
Všichni jsme zažili a zažíváme utrpení. Soucitný život není však o tom, posílat prožité utrpení dál. Ona pověstná věta "všichni jsme to zažili", bylo to hrozné a tak i ty to zažiješ, protože já nejsem schopen se vcítit a zastavit to. Ne. To se mnou není v souladu a bojuji za nápravu situací, které se dějí v tomto duchu.
Když jsem soucitný, nechci, aby se dělo negativní tomu druhému a toto pochopení mě vede nejednat sobecky. Utrpení se předává i z generace na generaci a je těžké jej zastavit a uvědomit si, že mohu být tím, kdo už to dál nepošle. Zastavit to. Klidně být první v historii.
Takové utrpení se děje už při rození dětí, kdy lékař není schopen se "snížit" a jednat v souladu s přirozeným porodem. Porod nepřizpůsobí dítěti a dítě je nuceno prožívat utrpení už při samotném příchodu na svět. Pak má lékař ještě třeba i pocit, že je něco víc a rodiče si své dítě nezaslouží a chová se jako Bůh namísto pokory a profesionality. Přitom "snížit" se by znamenalo jen respektovat přirozený porod, být soucitný, nezasahovat, když není potřeba a respektovat přání rodičů jež mají na své dítě a způsob jeho příchodu na svět nárok.
Někdy si stýskám, jak málo laskavosti mezi lidmi je, a proto ji vysílám do světa. A pak se mi stane, že potom, co uspím své dítě jde kolem maminka se třemi dětmi a ještě než míjejí kočárek řekne polohlasem svým dětem (tři děti, věk asi 2, 4, 5):
"Děti, teď potichu, v kočárku je miminko, jistě spí, ať jej nevzbudíme."
Pak projdou tiše kolem. Děti ještě po 20ti metrech mluví polohlasem a maminka se otáčí, usmívá se. Já se také usmívám a posílám jí velké děkuji. Vnímám teplo u srdce. Vnímám tu laskavost. Soucit.
Jsme jeden les...
Bohatství je mít vnitřní svět v souladu s vnějším. Mít velké srdce. Chápat, že tu nejsem sám. Bohatství je uvědomění a vědomý život. Bohatství je vědět, že vše je dobré.
Jsme jeden les.
Žádné komentáře:
Okomentovat