Podívám se na hodinky a znervózním: „Zase má zpoždění, asi nestihneme přijít včas." Říkám to spíš sobě, než dceři, která se rýpe v zemi. Vypadá to, že nalezla nějaký objev, protože její pozornost je plně v přítomném okamžiku šťourání se v hlíně klacíkem...
Autobus přijede o osm minut později.
„Dobrý den, Klatovy dvakrát. Jednou zdarma. Dceři je pět let." řeknu řidiči.
„Poloviční?" odpoví bez pozdravu řidič.
„Celý pro mě a pro dceru zdarma. Děkuji." odseknu a myslím si, že to udělal naschvál. Je mi přes třicet a je jasný, že v mých patnácti bych neměla pětiletou dceru.
Pohodlně se usadíme. Rosa si sedne na můj klín. Sledujeme okolí z okna. Jako každý den jedeme kolem "mého místa". Vždy o něm sním. Je to velký dům růžové barvy na samotě u lesa v kopci. Cítím se "spokojená" při pohledu na něj. Když ho míjíme, představuju si, jak tam běhám po zahradě, sbírám jablka, opravuju dveře, houpu se v síti pod stromem...Moc si přeju takové místo mít...
Realita je taková, že nemám žádné místo, kde bych měla soukromí. Do domu, kde žijeme jezdí rodina partnera kdy chce bez ohlášení. Snažila jsem se jim dát najevo, aby dali vědět když budou chtít přijet, ale bez úspěchu. Nelze jim ani říct, když máme návštěvu, aby nejezdili. Je to beznadějné. Šílený život. Žádná svoboda, žádné soukromí. Když jsem odjela na víkend pryč, vysypali mi na kompost truhlíky a květináče s divokými rajčaty, kytkami, zeleninou...Nepěstuji podle jejich představ a tak to musí pryč? Vynáší tu tříděný odpad, připravují do kamen. Někdy přijdu domů a dokonce vytírají. Partner mlčí, v jejich přítomnosti nemá hlas. Vlastně se chová tak, jako by mi pomáhal, ale v důsledku je to přesně naopak. Nevím, jak dlouho se dá takhle žít...
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Slyšela, jsem, že sháníš chatu. Kamarád z Plzně mi nedavno nabízel k prodeji chatu tady někde v okolí. Má to jeho strýc, je z Dejvic. Máš zájem?" zeptá se kolegyně z práce.
„No jasně! Dáš mi kontakt?" odpovím dychtivě.
„Spojím se s právníkem a dám vědět." odpoví.
„S právníkem?" nechápu odpověď.
Zasměje se: „Jo, on je právník, ten, co mi to nabízel."
„Aha." opětuji úsměv. „Děkuju."
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Když je mi nejhůř, představuju si, jak jedu na "své místo". Ta představa mi dává dost zabrat, protože k "mému místu" nevede žádná cesta. Přemýšlím o tom, jak jezdí na "mé místo" ti, kterým teď patří...
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Svoboda. Jak mi chybí být svobodná! Připadám si jak ve vězení. V plné moci jiných, za mřížemi, plná smutku. Jakoby mi někdo uřízl křídla a já ztratila veškerou moc vládnout sama sebou. Vezmu do ruky tužku a nakreslím ženu s křídly. Pod kresbu napíši velkým tiskacím písmem: ČAS VZLÉTNOUT. VŠE CO KE SVÉMU LETU POTŘEBUJI SE ZHMOTŇUJE TADY A TEĎ.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Domluvila jsem schůzku, ráda bych se tam jela podívat taky, uvidím právníka." řekne kolegyně.
„To je skvělé, kdy?" odpovím dychtivě a usměji se. Vím, že se jí právník líbí.
„Tento víkend jsou tam, od pátku odpoledne. Máš si vybrat."
„V sobotu. Až bude možnost hlídání pro Rosu. Kolem třetí. A kde to je?" zeptám se.
„Tady někde kousek. Pošle mi mapu a ještě si zavoláme. Je tam nějaká cesta, co není vidět..."
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Někdy mám pocit, že jsem sešla z cesty. Děje se tolik věcí a lidé kolem mě nejsou "ti správní lidé", které bych chtěla mít ve svém životě. Rodina, ve které žiji, není "ta správná rodina". Nemají mě rádi? Týká se to mě samé? Nemám se ráda? Proč je mi do cesty stavěno tolik překážek a vše je tak obtížné? Proč mám pocit, že lidé, se kterými přicházím do styku, neví co je láska? Cítím ve svém srdci lásku a jsem zmatená z toho, že ostatní pokládají za lásku něco úplně jiného než já...
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„A kdepa ste?" ptá se právník v den schůzky, telefon je zapnutý na hlasitý odposlech.
„Jedeme do nějakýho lesa, to asi nebude ono." odpoví kolegyně.
„No, to je druhá cesta, ale tou se sem nedostanete. Nechte tam někde auto a přijďte k silnici. Dojedu pro vás."
Jak se blížíme, tají se mi dech. To je... Vysněné místo! Kolegyni nic neříkám, uvnitř cítím ohromné napětí. To znamená...
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Vše je v pořádku." opakuji několikrát. Nádech, výdech. Neuvěřitelné, jaké postoje a výlevy jiných musí řešit žena nosící plod pod srdcem. Ti lidé snad nemají srdce, myslím si. Proč se to vše děje? Nechápu situace jež se mi dějí. Zavřu oči a přeladím se na sebe a své dítě. Uleví se mi. Opravdu teď nebudu druhým dělat hromosvod...
Celé těhotenství se snažím "přepsat" prožitek prvního porodu. Žasnu nad tím, jak a kde všude je v těle zapsán. První porod ve mně vyvolal na dlouhou dobu panický postoj, dá se říci ke všemu. Tělo si zapsalo obranný mód a teď se ho zbav a poraď si, Ivo. Nebojím se. Věřím životu. Představuju si, jak druhý porod probíhá.
Opakuji afirmaci, kterou v mysli vidím: „Vše ke mně přichází přesně tak, jak potřebuji, v ten pravý čas. Vše je v pořádku." Naladím se na afirmaci a posílám ji dechem do celého těla, aby se energie začala jakoby vznášet. Až ji cítím tak, že plyne rovnoměrně směrem vzhůru a já jsem "spokojená".
Vše staré se rozplývá. Partnera mé dcery jsem opustila stejně jako vše ostatní s ním spojené, jež se mnou není v souladu. Ztratila jsem vše, ale jsem na vysněném místě přesně s těmi lidmi, se kterými být chci. Život byl laskavý a vzal mi vše právě proto, aby mě naplnil hojností. Vrátil mi svobodu. Mé srdce je mým vysněným místem, mým domovem. Já znamená cítit svůj střed. Přijímat vše, jak přichází.
Jsme jak propletené kořeny a koruny stromů. Jsme jeden les...Všechny prožitky přepisují vzorce, které již neplatí. Suché větve spadnou a stanou se opět součástí lesa. Miluji les.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Neuvěřitelné! Je to mé vysněné místo! Už vím, kudy se k němu dostat! Skrytá cesta v poli vedoucí přímo k chatě u lesa...Tady bych opravdu nehledala...
„Dobrý den, " podáme si ruce s majiteli. Jsou přátelští, usmívají se. Po rozhovoru chápu, že se jim příliš do prodeje nechce, ale už jim nestačí síly na údržbu pozemku, který je rozsáhlý. Nechám si chvilku na rozmyšlenou, ale uvnitř cítím ano. Chci se domluvit s rodinou. Je to poslední pokus o záchranu. Tady můžeme být sami jako rodina.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Nenechám si otrávit vnučku. Všude je tam eternit! Zamořený pozemek. Jestli to Iva koupí, tak je úplně blbá."
To jsou slova, která vypustil děda mé dcery z úst poté, co jsem pozemek koupila. Když už byl pozemek můj, jel tam a šmejdil. Bez jediného náznaku či domluvy se mnou, na mém místě. Partner to místo nesnáší. Opovrhují jak mnou, tak mým vysněným místem. Láska je pro ně vlastnit a ovládat druhé. Dá se žít v takové rodině?
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Běhám po zahradě s kočárkem a uspávám v něm syna. Narodil se přirozeně, jemně. Jeho táta je báječný chlap, opravuje na chatě, co je třeba. Třeba i dveře...Už se těším, až budeme sbírat jablka co letos dozrají. Když syn usne, houpu se v síti pod stromem...
O narození syna:
http://hormonlasky.blogspot.cz/2017/12/part-of-us.html
Můžete si také přečíst můj článek na Jemném zrození:
https://jemnezrozeni.cz/2018/04/03/nemame-cas-lecime/
