pondělí 18. prosince 2017

PART (OF) US*



*partus - latinsky zrození, part of us - anglicky součást nás
 

            
Jsem těhotná. Už 9 měsíců. Jak se blíží termín porodu, tak se blíží i okamžik, kdy se budu moci dotknout svého syna. Podívám se mu do očí. Uslyším jeho hlas. Nádherná představa. Celé těhotenství mám bezproblémové od chvíle, kdy jsem předčasně opustila svou funkci ředitelky mateřské školy. Chvilku sice trvalo, než se mi ulevilo od stresu, který jsem v práci zažívala, ale je to pryč. Soustředím se už jen na své miminko a na sebe. Vybírám svému synovi ochranný kámen. Zavěsím jej u "hnízdečka". Miluji minerály, věřím v jejich sílu. Korál. Nádherný, červený ve tvaru kapky. Vybírám intuitivně a u placení si všimnu černé kontury na kameni. Zaostřím a čtu: 5. Proberu nápis s paní majitelkou a ta dodává: „Tak mi pak přijďte říci, jak to dopadlo...“ Mám totiž druhý termín 5. 10. První je 29. 9. Datum narození mé dcery. Jsem sama zvědavá!

„Tak se na vás těšíme na ozvičky už v nemocnici. Tady máte číslo.“ Ukončí kontrolu můj gynekolog. Samozřejmě se objednám.     O tom, že mám dulu, jsem mu chtěla říci už dávno. Po vyslechnutí cizího rozhovoru raději mlčím. Mám porodní přání. Rozhodnu se vyslovit až v nemocnici.

„Holka nebo kluk?
„Kluk.“
„No ten je šikovný.“ Řekne sestřička a zapisuje přitom údaje. Cítím se dobře, muž je na „ozvách“ se mnou. Vše je v pořádku. Monitor vytváří grafy, což trvá asi 20 minut. Pak už čekám na konzultaci s lékařem.
„Tak si odložte.“
„Odložte?", znejistím a nechápu příkaz.
„Nezlobte se, ale před pár dny mne vnitřně vyšetřoval můj gynekolog. Zachytím pohled lékaře a všechna sebejistota je pryč. Neposlechla jsem. V jeho očích čtu „problémová“. Nelíbí se mi napětí, které začínám cítit. Ztrácím důvěru. Nádech, výdech. Zklidním se. Lékař mi prohmatá bříško a provede ultrazvukem váhový odhad.
„Je příliš velký, 3500 až 3700 g.“ Navrhne vyvolání porodu      5. 10.  Pak mě pošle zpět do čekárny. Nic nechápu. Chce opravdu vyvolávat porod v den termínu?
„Co to vyvádíte?“, přivítá mne místo pozdravu můj gynekolog.
„Dobrý den. Prosím?“ Řeknu nejistě. „Můj muž je na toaletě, můžete chvíli počkat, než přijde?"
Jakoby neslyšel, co říkám, pokračuje: „Proč se nechcete nechat vyšetřit? Kdybyste se nechala, věděli bychom, zda už jsme připraveni. Váhový odhad je sice jen odhad, ale je příliš velký. Neporodíte ho. Chcete, aby to dopadlo jako minule?“
Potřebuju podporu, dělá se mi zle, ztrácím důvěru v lékaře i v nemocnici. Tady mám porodit? Jak to myslel "jsme připraveni"? 
Opravdu bych potřebovala, aby vás slyšel i můj muž. Nezlobte se, ale nenechám si vyvolávat porod v den termínu. A porodím přirozeně.“
„Ultrazvukový termín máte 29. 9.“
„Ano, ale dle početí sedí termín 5. 10. A dcera se narodila 3 dny po termínu.“
„Tak se domluvíme na 3 dny po termínu. Přijdete na kontrolu pátého a devátého nástup. Nalačno v 7 ráno s taškou.“ Všechno odkývám, jsem bledá, cítím odliv krve z tváře. Po odchodu lékaře se muž vrací z toalety a vyděšeně se ptá, co se stalo. Pomalu mi dochází, proč je pětka na kameni podtržená. Korál je ochranný kámen. Varuje před vyvoláváním porodu. Nejdříve rozhovor rozdýchám, pak s mužem vše probereme. Uklidní mne a podpoří. Rozhodnu se zavolat dule. Hovoří vyrovnaně a navrhne několik řešení:
1. Zkusit ještě na kontrole vše probrat, i porodní přání
2. Na kontrolu přijede a půjde s námi.
3. Vyhledat porodnici, kde budu moci porodit spontánně s porodním přáním a doprovodem .

Rozhodnu se jít na kontrolu se svým mužem a zůstanu otevřená všem variantám. Bude to dobré, myslím si. Zase jim věřím.

V den kontroly nás nikdo nepozdraví. Všechen dříve usmívající se personál je odměřený. Jsme „nežádoucí případy“ a k těm je třeba udržovat odstup. Situace je ještě horší. Jsem ve stresu a nedokážu se uvolnit.
„Tady neporodím,“ otočím se na svého muže, „jsem moc napjatá. Už jim nedokážu věřit.“
„V pořádku. To zvládneme vyřešit.“
Vstoupíme do ordinace a začne kolotoč plný nátlaku: „Odložte si. Nechcete se nechat vyšetřit? Musíte! Hamilton? Jak se k tomu stavíte? Takže vyvolání 9. 10. nalačno v 7 hodin, všechny věci do porodnice s sebou, když vše odmítáte! Nashle.“

Venku si musím odplivnout: „TFUJ.“ Hned se s mužem dohodneme na výběru jiné porodnice.  Jsem pod takovým tlakem, že se rozhodnu porodit klidně doma. Vím, že porodím, umím to. Děloha dobře ví, co má dělat…S mužem a dulou vybereme jinou porodnici a v případě, že přes víkend neporodím doma, pojedeme tam. Chci, aby si syn vybral sám. Sděluji mu, že o víkendu může přijít na svět doma.

Ráno vyrážíme. Raději si s sebou beru tašku. Jsem z předešlých příhod ještě nervózní. Když dorazíme na místo, potkáváme na chodbě zdejšího lékaře, nejspíš z Afriky. Vnímám atmosféru porodnice. Cítím klid.  Lékař nás zdraví sám od sebe, jako první. Usměju se na něj a je mi dobře. Primář nás vyslechne a přijme mé stanovisko.
„Můžeme dva, tři dny počkat a pak se uvidí.“
„Děkuju,“ uleví se mi, „děkuju moc.“ 
Je mi skvěle. Všechna důvěra je zpět a vím, že v klidu porodím. Můj syn se potřebuje narodit právě tady.

Při registraci nám porodní asistentka s úsměvem oznámí: „To je skvělé, že máte dulu. Vaše porodní přání se mi líbí. Ty obrázky jste kreslila sama?“ Podíváme se s mužem na sebe a jsme oba ŠŤASTNÍ. Po cestě chodbou zaslechnu část rozhovoru lékaře, jež jsme potkali po příjezdu na chodbě: „Já jsem přece ve službě.“ Zbystřím. Pokora a pevnost se kterou hovoří je mi sympatická.
V noci 10. 10. mám silné kontrakce. Přestěhuji se na předporodní pokoj hned u porodních sálů. Přes den kontrakce mizí a zase se objevují. Jsem unavená a doufám v dlouhý klidný spánek.

Zrána 11. 10. kontrakce naberou na síle. Praskne mi voda. Volám muži i dule.  Kontrakce sílí a přicházejí ve vlnách. Zpočátku nemohu popadnout dech, překvapí mě jejich síla, ale po chvilce se zklidním. Obracím svou pozornost dovnitř. Vlny vnímám jako nádherné, protože každá přibližuje příchod miminka. Těším se, až se dotknu jeho kůže, zadívám se mu do očí, uslyším jeho hlas... Porod vede porodní asistentka, je milá, ostatně jako všechen personál.

Setkání s dulou je úžasné, pomáhá mi se ještě více při kontrakcích uvolnit  a já s radostí každou vlnu prodýchám. Nikdo mi neříká, co mám dělat. Porodní asistentka měří po chvilkách ozvy miminka přenosným přístrojem. Čas jakoby nebyl. Zažívám silnou meditaci…Najednou sama vím, kdy mám tlačit. Pokleknu a už se soustředím jen na vlny a miminko. Muž zleva, dula zprava, oba mne podporují. Dula mi podává vodu, když potřebuji. Občas se na ni otočím, pochválí a pohladí mne s úsměvem, to samé činí i můj muž. Najednou mám pocit, že to nezvládnu. Hned si ale vzpomenu na rozhovory s dulou. Je to obvykle okamžik, kdy je narození na dosah. Ukotvím se zase v sobě samé a dotáhnu porod do finále. Lékař stojí u dveří a čeká, nezasahuje. Hlavička už je venku.
„Má úplně černý vlasy. Jak se ti zdálo.“ Zvolá nadšeně muž a vykouzlí mi na tváři úsměv.  Zdálo se mi o synovi před porodem několikrát. O jeho černých vlasech a plných rtech. A přesně tak to také je.

V závěru lékař poklekne ke mně na žíněnku a drží miminko. Najednou je láska všude kolem. Vše je jí plné. Jsem přítomná. Jako bych byla a zároveň nebyla. Čas není. Jen láska obrovské intenzity. Nejsilnější meditace mého života. Jsem svobodná a plná lásky, láskou prodchnuta. Když mluvím, mluví láska. Dýchám lásku. Koupu se v lásce a cítím každý „kousek sebe“, jaksi neodděleně od všeho ostatního. Jsme jedno. Mluvím na miminko. Šplhá po mém břiše a přisaje se k prsu. To spojení je teď a tady, navždy. Za tím vším je hormon lásky. Můj muž má oči plné slz, drží nás a je šťastný. Naše srdce jsou spolu a jemná pulzace poporodních vln nás spojuje. Už nemůžeme být těmi, kým jsme byli. Už nemůžu být tou, co nezná svou sílu. Právě jsem ji poznala. Onou změnou bylo říci ano životu. Prožila jsem zázrak zrození plný lásky.  



PS.  Syn vážil 3 900g, měřil 52 cm. Porodila jsem přirozeně, bez nástřihu hráze a poranění. Průměr hlavičky měl 36,5 cm.

PS.1. Hormon lásky, oxytocin, je naší nezbytnou součástí, stále přítomný, ovlivňuje procesy učení a paměti a sociální a rodičovské chování. Odpovídá za reakce na stres a určuje kvalitu a schopnost vytváření partnerských svazků. Více ZDE.

PS.2. Název blogu vznikl z přání udržet si stav, který jsem prožila a prožívám (poporodní vlny stále trvají), a z přání sdílet vše s láskou související.



CHCI TENTO ČLÁNEK

NEJ