Zakryji dlaní slunce, protože
mi svítí do očí příliš.
„Co si dáte? Dobrý den.“ ozve
se číšník od druhého stolu.
„Dobrý den.“ usměji se. „Dejte
mi chvilku. Na někoho čekám.“
„Ty chceš rodit doma?
Proboha!“ řekla bez pozdravu. Jako by mě čekal soud na život a na smrt.
„Uvažovala jsem o tom. Ahoj. Chtěla
bych porodní dům, ale bohužel, nejsou tady. Do nemocnice se bojím po prvním
porodu. To chápeš? Mám strach a gynekolog mi nic neřekne. Mám strach mu říct,
že mám porodní přání! Navíc minule věděl, že chci rodit přirozeně a protože
jsem věděla o porodu málo, v podstatě mi tvrdil, že podání oxytocinu je
přirozené. První porod mi sebral všechnu sílu. Trauma na sedm let. Všechno jsem
si musela vybojovat. Takhle přece nemá vypadat příchod na svět!“
Už raději mlčím. Připadá mi,
že nemůžu s nikým probrat, kde chci rodit, aniž by mě nestrašil,
neohrazoval se, prostě mě jen vyslechl. Vždy, když téma zazní, hned je okolo
tolik stresu. Takhle to přeci být nemá, myslím si. Jsem ve třetím měsíci. Jarní
slunce mi svítí do tváře a já přemýšlím o tom, co dál…
„Dám si frappé, děkuju.“ řeknu
zamyšleně.
„Pro mě zázvorovou limonádu.“ věnuje Anna číšníkovi úsměv.
Asi o týden později zaznamenám
důležitou informaci o dule, která je dostupná v místě mého bydliště.
Zajásám. To by mohla být cesta. Nechci opakovat chyby z minulého porodu.
Svěřit svůj život i život dítěte do rukou, koho ani neznám, nechci znovu slepě
důvěřovat a pak se z toho hrabat sedm let. Tentokrát budu INFORMOVANÁ.
Budu přesně vědět, co chci a nechci, jak probíhá porod, jak si ulevit od
bolesti od medikace, jaké jsou vhodné a nevhodné polohy, prostě všechno. Ihned ji kontaktuji a domluvím si schůzku. Je
laskavá, citlivá, hned k ní cítím důvěru. Docela trvalo, než se ozvala
zpátky, ale tento fakt přehlížím. Po schůzce s ní na doporučení navštívím
knihovnu. Začnu hledat odborné publikace: Zdravé těhotenství, přirozený porod
(Ingeborg Stadelmann), Hypnoporod (Marie F. Mongan), Nová doba porodní
(Vlastimil Marek), Znovuzrozený porod (Michel Odent). Potřebuji si i ujasnit
některé informace. Zabrousím na odborné weby a info si krátce zapíši:
Porodní asistentka je
zdravotnice, specialistka.
Pečuje o ženu v průběhu nekomplikovaného těhotenství,
porodu a šestinedělí, včetně péče o zdravého novorozence a kojence
do věku šesti týdnů. Komunitní
porodní asistentka pečuje o ženu kontinuálně, systémem
one-to-one, poskytuje odbornou a respektující zdravotní péči.
Dula je speciálně vyškolená žena. Provází rodičku
těhotenstvím, porodem a v poporodním obdobím. Poskytuje jim psychickou i fyzickou podporu. Smyslem
její práce je přispívat k tělesné i duševní pohodě matek, novorozenců a vlastně
tak i pohodě celé rodiny. Doprovází, informuje, povzbuzuje, pomáhá.
Na rozdíl od porodní asistentky neposkytuje zdravotní
služby. Se zdravotníky pouze spolupracuje. Charakterem práce duly patří mezi
pomáhající nezdravotnické profese. Dula je připravena ženu doprovázet jak při
porodu v nemocnici, tak v porodním domě nebo při porodu doma, nesupluje však
zdravotnický personál. Je však informovaná, zná rodičku a dokáže se zdravotníky
„vyjednat“ nechtěné zákroky, dodržení porodního přání.
Na další schůzce s dulou
se bavíme o tom, jak vlastně přirozený porod vypadá, jaká jsou fakta dle WHO a
jaká je realita v porodnicích. Dělá se mi trochu špatně z těch všech
informací, ale mám dost času na to je nějakým způsobem zpracovat a v klidu
porodit. Chci být přeci „klidně těhotná“.
První fakt, že WHO doporučuje
úplně jiný standard, než je praktikován v českém porodnictví mě šokuje.
Vyhledám přednášku Ing. Jana Nemravy „Jak nerodí muži“. Pochopím, co znamená
rodit s nežádoucími a nadbytečnými zásahy. Můj muž sleduje přednášku se
mnou a já ho poprvé vidím skutečně nazlobeného. V České republice máme
špičkovou akutní péči a ta je aplikována na většinu žen. Takhle to přece být
nemůže, myslím si a jsem motivována k dalšímu vyhledávání informací.
Narazím na funkci pupeční šňůry. Skrze ni dítě dýchá, v době porodu dokonce
dostává speciální hormony. Když přirozeně dotepe, v ten moment se dítě
samovolně nadechne. Jejím přestřižením je dítě nuceno se nadechnout dříve. Je
pak ochuzeno o okysličenou krev, jeho dech a výživu. Ve světě se nechává
výhradně dotepat. Další záhadou je omotaný pupečník.
Vzpomínám si, co mi tvrdili v porodnici po mém prvním a traumatickém
porodu. Pupečníková komplikace. Prý se dcera nemohla narodit, protože měla
omotaný pupečník. Nemám v tom vůbec jasno, protože v článku se hovoří
o tom, že omotaná pupeční šňůra kolem krku je při porodu velmi běžným jevem.
V češtině je bohužel málo článků a tak se posadím se slovníkem a hurá na
překlady. Pupeční šňůra se dokonce může omotat i při porodu, když miminko
rotuje. Dítě při porodu není drženo pupečníkem, protože
horní strana dělohy, placenta a pupeční šňůra se dolů pohybují dohromady.
„Tohle
mi tedy v porodnici neřekli.“ řeknu muži.
„Přesný
opak!“ vztekám se. „Řekli mi to všechno jen tak, abych si myslela, že jsem
nemožná, že nedokážu porodit.“ Muž mě hladí a já nemám daleko k slzám.
Ještě, že je tu se mnou a je mi oporou. Tak moc mě ta zjištění bolí.
„Všechno
to byli jen lži, proto mě pak všichni jen strašili. Aby byl klid a já tu hrůzu
nedala do tisku.“ říkám a urovnávám si v mysli, co se vlastně stalo.
„Tentokrát
si nenechám mluvit do svého porodu. Porodím si své dítě sama.“
Muž mě sleduje a ví, že to myslím vážně. Fandí mi, poznám to na jeho výrazu.
Muž mě sleduje a ví, že to myslím vážně. Fandí mi, poznám to na jeho výrazu.
„Vím.“ řekne. „Vím, že jo.“
Vzápětí mě napadne vyhledat předporodní kurz.
Nevím,
zda budu mít dostatek času. Chodím stále do práce, která je velmi náročná.
Řídit mateřskou školu, být denně u dětí, pořád se k nim ohýbat, zvedat je
asistovat a pomáhat jim je v tomto stavu moc náročné. Jsem unavená a
potřebuji více odpočívat. Prohlédnu nabídku různých kurzů a nechám to plynout.
Věřím ve vedení. Božské načasování. Pošlu „nahoru“ přání ať je vše tak, aby to
bylo příjemné jak pro mne, tak pro miminko.
Další den prozradím kamarádce,
že jsem těhotná. Ještě to nechci moc říkat, ale vím, že má relaxace v elektronické
podobě, které teď moc potřebuji. Požádám ji, zda mi je půjčí. Je moc ráda za tu
zprávu a já zas za laskavost. Vše je jak má být…
Každý den vyhledávám další a
další informace. Připadám si jako lovec informací. Je přinejmenším zajímavé,
jak se ono vědění hledá samo. Weby jakoby se propojily a je mi nabízeno přesně
to, co potřebuji. Dnes večer ulovím cenné vědění:
Všechno to hledání informací
mě přivede až k sobě samé. Tam, kde je odmítání, nemůže přece přijít
pochopení. Potřebuji čas pro sebe. Je čas pochopit své pocity. Už nechci říkat „Ne“
životu…Dítě se rodí z ženského těla. Jen žena ví, jak porodit. Přijímám,
že první porod byl trauma, že mě zranilo a zraňuje vše, co se tohoto tématu
týká. Teď ale chci přepsat tělovou paměť a porodit přirozeně. Sama si své dítě
porodit…
V noci mám nádherný sen. Jsem
na procházce, jdu bosa, téměř nahá. Najednou podřepnu a porodím své dítě do
vlastních rukou. Má černé vlasy a krásné plné rty. Nádherný chlapec…Ráno cítím,
že přesně takhle to chci. V tichu, v meditaci, v sobě porodit „sebe
samu“, porodit své dítě. Chápu bolest, kterou mi způsobily nejbližší ženy, má
rodina. Matka a sestra. Věčná dvojka. Najednou jsem zase odstrčené dítě, které
kouše, aby mu věnovali ostatní pozornost…Tady a teď není třeba kousat.
Nepotřebuji už jejich pozornost. Věřím v sebe samu, cítím své srdce,
vnímám svou sílu ženy. Z pocitu bezmoci a nehodnoty zůstává malá
jiskřička, která nemůže zhasnout. Co se stalo, stalo se…Vím o ní a už nemusím z jiskřičky
rozdělávat oheň. Je čas být sebou a naklonit to dobré, ženské k sobě. Vím,
že porodím. Jemně, přirozeně, nádherně…
Můžete si také přečíst článek na Jemném zrození:
https://jemnezrozeni.cz/2018/04/03/nemame-cas-lecime/