pondělí 9. dubna 2018

UŽ NEKOUŠU

Když jsem byla malá, vyprávěla jsem příběhy, které často končívaly větou: "Byla to taková malá, neužitečná beruška." Všichni dospělí se tomu konci pobaveně smáli. Smáli se i mému vyprávění. Nikdo z nich netušil, že ta "malá, neužitečná beruška" jsem já. Pocit se promítal do všech konců mých příběhů...

Jako malá jsem se cítila jakoby "navíc". Pocit, že jsem k ničemu byl ve mně velmi silný. Proto, když si mně dospělí nevšímali, tak jsem je kousala. Aby věděli, že jsem.

Byla jsem nechtěná. Nebyla jsem "v plánu". Vše se mnou spojené byla pro mou matku zátěž. Byla jsem ta, co jí zkazila život. Já ji milovala celým srdcem. Maminka. Vždy, když jsem s dědou a babičkou odjížděla z chalupy, nesmělo se zapomenout na kytičku pro maminku. 
"Dědo, zastav! Nemáme kytičku pro maminku!" křičím jako když volám o pomoc a vše ostatní musí jít v tu chvíli stranou...

Asi od školního věku jsem si myslela, že jsem adoptovaná. Když už jsem ten pocit nemohla vydržet, připravovala jsem se na to, až mi to jednou rodiče řeknou. Představovala jsem si, co odpovím: 
                        "Já vím, mohu poznat své vlastní rodiče?"

Máma nechtěla mě a tak asi nechce nic se mnou spojené. Ani svá vnoučata. Pro ni bydlíme daleko, a tak i když je jejímu vnukovi 6 měsíců, ještě ho ani neviděla. Aby mohla mluvit se svou vnučkou, pořídila si tablet, pak i chytrý telefon a ještě jí ani jednou nezavolala.  Je 200 km daleko? Co si vzpomínám, za svou kamarádkou jezdila přes 300km autobusem...
Není to vzdálenností, je to tím, že jsme si vzdálené. Vždycky jsme byli a nejspíš i budeme.

Ale já už nekoušu. Ona ví, že jsem. Jenom dělá, že nechce vědět a hraje se dál. A já chápu, že mě nejspíš měla ráda, ale přes svůj nevyřešený vztek jsme se prostě vzdálili jedna druhé. Možná to neumí dát najevo mně, ani svým vnoučatům. Věřím, že milovaná jsem a že jsou milovány i mé děti, i když se s babičkou nevídají, i když jim babička nezavolá. A tak jim to také říkám. Není to výpověď o jejich babičce, je to o mně. Nemohu opakovat neláskyplné a nelaskavé chování, kterého se mi v mládí dostalo. Vím, co takový nedostatek lásky způsobuje. Co způsobuje věčný křik, vztek a zlost. Nebojím se vidět, že mi to všechno vadilo a vadí. Pochopila jsem, jak to bolí a přijala jsem se i s tou bolestí .

Už nekoušu. Vím, že jsem. Pamatuji si své bolesti a vím, jak lehce lze druhého zranit. Už nekoušu a nezlobím se a nezáleží mi na tom, zda ostatní ví, že jsem. Vím to sama. 

Už nekoušu...


Žádné komentáře:

Okomentovat

CHCI TENTO ČLÁNEK

NEJ