TO JE NĚHA

„To je vedro. Asi si vezmu plavky." řeknu si nahlas a zabořím motyčku do hlíny.

„Tyjo, to je sucho. Se na to můžu..." hodím motyčku do kýble a jdu se převléct do plavek. Namažu se opalovacím krémem a vezmu si deku. Rozložím ji na dvoře. Vracím se pro sluneční brýle a pro knihu. Ještě se napiju vody. Ulehám na deku. Ponořím svou pozornost do knihy a svět okolo pro mne přestává existovat. Nepřečtu ani první kapitolu a vyruší mě:

„Tetó, haló, tetó.!"

Rychle vstávám z deky a jdu k brance.

„To je tělo, to je tělo!" hlaholí strejda Radovan. V ruce drží kýbl.

„Panejo. Tady jsem ti něco přinesl."strká mi kýbl před obličej.

„Co to je??"ptám se.

„Pajšl, teto, pajšl. Čerstvej. Ráno."

„Co?"

To je něha, teto." říká s úsměvem a hrábne prackou do kýblu. Vytáhne syrový játra a vopakuje: „To je něha, teto."

„Co s tim?"

„Dej to do chladu, von si to Čenda zpracuje. A kýbl mi pak dones, jo?"

„Tak dík." Vezmu kýbl a jdu. Radovan se na mě pořád dívá, usmívá se a řve: "Kýbl mi dones."

Odnesu pajšl do prádelny a přeleju do jiného kýblu.

„Fuj. Co to tady je?" Prohlížím ty vnitřnosti a vůbec nevím, co je co. Poznávám jen ta játra. Kýbl vymeju, přehodím přes sebe šaty a jdu s kýblem ob dvě chalupy za Radovanem. Ten sedí na dvoře, hubu zase dokořán. Ještě nedovřu dveře a už haleká:“Á teta, dáš si kafe?"

„Z čeho to bylo, ten pajšl?"

„Z daňka. Ráno. Čersvý. Nebylo to lehký, teto. Tamara naschvál vyprala Mirkovi v Arielu. A dala i aviváž. Včera. Hele, prázdnej les. Mrcha.“

„Cože?"

„Ráno jsme šli znova. Půjčil jsem mu svoje."

Nechápu, o čem mluví a tvářím se tak. Pochopí můj výraz a začne vysvětlovat situaci:

„Teto, když chceš nasrat myslivce, vyper mu v arielu a přidej aviváž, chápeš? Ta zvěř to cítí. Říkám ti prázdnej les!"

„Ajo." začínám chápat a nemůžu se ubránit smíchu.

„Hele Mirek jde vždycky večer předtím. Vymete cestičku. Tam nesmí bejt šiška, klacík, nic, rozumíš.Dupneš na to – prázdnej les. To je něha, teto. Mirek to s ní myslel dobře. Ale Tamara dupla na šišku. Von jí totiž vzal s sebou. Večer před tim vymetl cestičku. A vona dupne na šišku. No prázdnej les, teto! Tak jsem vzal Mirka sem, Tamara by sem nejela. A vona mu vypere v arielu, přidá aviváž! Prázdej les.Ale já mu pučil svoje, teto, ráno. Vymetená cestička. Žádnej klacík, žádná šiška...

To je něha, teto."

PS. PRÁZDNINOVÉ ČTENÍ...protože něha pro každého vyznačuje něco ÚPLNĚ jiného...

VIZUALIZACE, AFIRMACE

Své zažité vzorce můžeme ovlivňovat a měnit vizualizací. Pomocí správných představ a pocitů můžeme tvořit realitu takovou, jakou si přejeme.          V praxi jsem techniku představovala v předešlém článku MÍSTO, kde se mi podařilo zahojit vnitřní bolesti    a emoční strádání. Vysnila jsem si konkrétní místo a představovala, co na tom místě dělám, jak se tam cítím. Vytvářela obrazy a pocity a posouvala je směrem ke svému vědomí. "Jako zázrakem" jsem poté skutečně vysněné místo získala a nyní zde mohu být a naplňuji své vize...

Správná vizualizace podporuje hojení, uzdravuje, přepisuje nesprávné vzorce chování, prožívání i cítění, léčí traumata, plní naše sny, a to jakékoli. Pomocí vizualizace se lze připravit na porod, tato příprava skutečně funguje. Důkazem jsou mé články ROZMAZLENÍ, kde porod byl traumatizující, provázen nepříjemnými a dlouhodobými následky a PART (OF) US, kde porod probíhal přirozeně a byl nádherným zážitkem plným lásky, zážitkem na celý život. Staré vzorce jsem měnila právě vizualizací, a také afirmací. Rozpouštěla jsem své strachy a posílila víru v sebe a své ženství. Neoddala jsem se znovu slepě a mylně rukám lékařů, vše jsem si vysnila a svou představu naplnila. Nutno dodat, že jsem se o všem informovala a odmítala vše, co se mnou nebylo v souladu.

JAK VIZUALIZOVAT?

Důležité je vědět, co mi konkrétní vizualizovaná věc přinese, jak mi pomůže zkvalitnit život, vědět, jaké pocity budu prožívat. Důležité jsou charakteristiky a podstata toho, po čem toužím. Představovat si, je třeba co nejkonkrétněji. Dobré je dosadit k představě symbol či obrázek. Samozřejmě je nutné, aby představy byly pozitivní, tedy žádat jen to, co má skutečně smysl a co si přeji ze srdce. Vše je dobré  a stejně dostanu jen to, co pro mě dobré bude. Když budu věřit, že to, po čem toužím, můžu skutečně mít, své přání posílím. Zároveň je dobré mít od přání odstup, abych nelpěla na představě a tím prožívala napětí, které brání jakémukoli otevření se a tedy i naplnění vizualizace. Někdy se vizualizované přání naplní neočekávaným způsobem a v trochu jiné formě, než byste čekali. I na takový postup je snažší být připraven. Buďte vděčni už teď a vlastně tím dáváte najevo, že přání už "je naplněno". Každý postup, každá byť sebemenší změna je skvělá práce...

Obrazotvornost formuje a mění vaše podvědomí, naši energii napojenou na vnější svět a pravidelnost, četnost a pestrost vizualizace tedy zajistí realizaci snů. Lze využít každou volnou chvilku, kdy si vzpomenu.

AFIRMACE

Afirmace je slovní potvrzení toho, co si představujeme, tedy přejeme. Je to myšlenková forma, kterou přitahujeme a tedy se nám poté "přihodí". Právě díky afirmaci můžeme změnit staré programy, kterých se chceme zbavit. Potvrzení je třeba formulovat v čase přítomném, pozitivně, protože potvrzuji to, co chci, ať se mi "přihodí". Krátká a jasná formulace ve spojení s obrazem je ideální. Podmínkou pozitivního dopadu je přijetí té konkrétní situace, víra a silná touha...

Afirmace fungují díky tomu,že vytvářejí energii proměňující vaše tělo a mysl na buněčné úrovni.Možná se domníváte,že vaše myšlenky jsou natolik prchavé jevy,že nemohou svým působením mysl ani tělo nijak ovlivnit.Lékařská věda však dokázala,že negativní myšlení trvající po delší dobu často vyvolává psychosomatická onemocnění.

Více zde: https://poselstvi-zivota.webnode.cz/vizualizace/afirmace/

Afirmace fungují tak, že vytvářejí energii proměňující mysl a tělo na buněčné úrovni. Pokud je to, co si přeji se mnou v souladu, je vše v pořádku, afirmace se naplní. Pokud přidám představu, že se daná změna již stala, tedy víru  v naplnění věci,  podvědomí bude pracovat na tom, aby ke změně skutečně došlo.

Máme velkou moc svá přesvědčení, pochyby, negativní myšlenky a zážitky nahradit konkrétními vědomě zvolenými afirmacemi. Tělo pozná, zda afirmace je s námi v souladu  a přijme ji v případě, že je námi formulována s vírou, touhou a přijetím...

V současné době pracuji na svazku afirmačních listů sestavených dle svých zkušeností, které, věřím, budou brzy k dispozici ku pomoci tam, kde je třeba... 






Skvělá vybarvovací kniha k přípravě na porod lze najít zde: https://jemnezrozeni.cz/produkt/vybarvovaci-kniha/

Afirmace fungují díky tomu,že vytvářejí energii proměňující vaše tělo a mysl na buněčné úrovni.Možná se domníváte,že vaše myšlenky jsou natolik prchavé jevy,že nemohou svým působením mysl ani tělo nijak ovlivnit.Lékařská věda však dokázala,že negativní myšlení trvající po delší dobu často vyvolává psychosomatická onemocnění.

Více zde: https://poselstvi-zivota.webnode.cz/vizualizace/afirmace/

Afirmace fungují díky tomu,že vytvářejí energii proměňující vaše tělo a mysl na buněčné úrovni.Možná se domníváte,že vaše myšlenky jsou natolik prchavé jevy,že nemohou svým působením mysl ani tělo nijak ovlivnit.Lékařská věda však dokázala,že negativní myšlení trvající po delší dobu často vyvolává psychosomatická onemocnění.

Více zde: https://poselstvi-zivota.webnode.cz/vizualizace/afirmace/

MÍSTO

Podívám se na hodinky a znervózním: „Zase má zpoždění, asi nestihneme přijít včas." Říkám to spíš sobě, než dceři, která se rýpe v zemi. Vypadá to, že nalezla nějaký objev, protože její pozornost je plně v přítomném okamžiku šťourání se v hlíně klacíkem...

Autobus přijede o osm minut později.

„Dobrý den, Klatovy dvakrát. Jednou zdarma. Dceři je pět let." řeknu řidiči.

„Poloviční?" odpoví bez pozdravu řidič.

„Celý pro mě a pro dceru zdarma. Děkuji." odseknu a myslím si, že to udělal naschvál. Je mi přes třicet a je jasný, že v mých patnácti bych neměla pětiletou dceru.

Pohodlně se usadíme. Rosa si sedne na můj klín. Sledujeme okolí z okna. Jako každý den jedeme kolem "mého místa". Vždy o něm sním. Je to velký dům růžové barvy na samotě u lesa v kopci. Cítím se "spokojená" při pohledu na něj. Když ho míjíme, představuju si, jak tam běhám po zahradě, sbírám jablka, opravuju dveře, houpu se v síti pod stromem...Moc si přeju takové místo mít...

Realita je taková, že nemám žádné místo, kde bych měla soukromí. Do domu, kde žijeme jezdí rodina partnera kdy chce bez ohlášení. Snažila jsem se jim dát najevo, aby dali vědět když budou chtít přijet, ale bez úspěchu. Nelze jim ani říct, když máme návštěvu, aby nejezdili. Je to beznadějné. Šílený život. Žádná svoboda, žádné soukromí. Když jsem odjela na víkend pryč, vysypali mi na kompost truhlíky a květináče s divokými rajčaty, kytkami, zeleninou...Nepěstuji podle jejich představ a tak to musí pryč? Vynáší tu tříděný odpad, připravují do kamen. Někdy přijdu domů a dokonce vytírají. Partner mlčí, v jejich přítomnosti nemá hlas. Vlastně se chová tak, jako by mi pomáhal, ale v důsledku je to přesně naopak. Nevím, jak dlouho se dá takhle žít...

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Slyšela, jsem, že sháníš chatu. Kamarád z Plzně mi nedavno nabízel k prodeji chatu tady někde v okolí. Má to jeho strýc, je z Dejvic. Máš zájem?" zeptá se kolegyně z práce.

„No jasně! Dáš mi kontakt?" odpovím dychtivě.

„Spojím se s právníkem a dám vědět." odpoví.

„S právníkem?" nechápu odpověď.

Zasměje se: „Jo, on je právník, ten, co mi to nabízel."
 
„Aha." opětuji úsměv. „Děkuju."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Když je mi nejhůř, představuju si, jak jedu na "své místo". Ta představa mi dává dost zabrat, protože k "mému místu" nevede žádná cesta. Přemýšlím o tom, jak jezdí na "mé místo" ti, kterým teď patří...

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Svoboda. Jak mi chybí být svobodná! Připadám si jak ve vězení. V plné moci jiných, za mřížemi, plná smutku. Jakoby mi někdo uřízl křídla a já ztratila veškerou moc vládnout sama sebou. Vezmu do ruky tužku a nakreslím ženu s křídly. Pod kresbu napíši velkým tiskacím písmem: ČAS VZLÉTNOUT. VŠE CO KE SVÉMU LETU POTŘEBUJI SE ZHMOTŇUJE TADY A TEĎ.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Domluvila jsem schůzku, ráda bych se tam jela podívat taky, uvidím právníka." řekne kolegyně.

„To je skvělé, kdy?" odpovím dychtivě a usměji se. Vím, že se jí právník líbí.

„Tento víkend jsou tam, od pátku odpoledne. Máš si vybrat."

„V sobotu. Až bude možnost hlídání pro Rosu. Kolem třetí. A kde to je?" zeptám se.

„Tady někde kousek. Pošle mi mapu a ještě si zavoláme. Je tam nějaká cesta, co není vidět..."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Někdy mám pocit, že jsem sešla z cesty. Děje se tolik věcí a lidé kolem mě nejsou "ti správní lidé", které bych chtěla mít ve svém životě. Rodina, ve které žiji, není "ta správná rodina". Nemají mě rádi? Týká se to mě samé? Nemám se ráda? Proč je mi do cesty stavěno tolik překážek a vše je tak obtížné? Proč mám pocit, že lidé, se kterými přicházím do styku, neví co je láska? Cítím ve svém srdci lásku a jsem zmatená z toho, že ostatní pokládají za lásku něco úplně jiného než já...

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„A kdepa ste?" ptá se právník v den schůzky, telefon je zapnutý na hlasitý odposlech.

„Jedeme do nějakýho lesa, to asi nebude ono." odpoví kolegyně.

„No, to je druhá cesta, ale tou se sem nedostanete. Nechte tam někde auto a přijďte k silnici. Dojedu pro vás."

Jak se blížíme, tají se mi dech. To je... Vysněné místo! Kolegyni nic neříkám, uvnitř cítím ohromné napětí. To znamená...

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Vše je v pořádku." opakuji několikrát. Nádech, výdech. Neuvěřitelné, jaké postoje a výlevy jiných musí řešit žena nosící plod pod srdcem. Ti lidé snad nemají srdce, myslím si. Proč se to vše děje? Nechápu situace jež se mi dějí. Zavřu oči a přeladím se na sebe a své dítě. Uleví se mi. Opravdu teď nebudu druhým dělat hromosvod...

Celé těhotenství se snažím "přepsat" prožitek prvního porodu. Žasnu nad tím, jak a kde všude je v těle zapsán. První porod ve mně vyvolal na dlouhou dobu panický postoj, dá se říci ke všemu. Tělo si zapsalo obranný mód a teď se ho zbav a poraď si, Ivo. Nebojím se. Věřím životu. Představuju si, jak druhý porod probíhá.

Opakuji afirmaci, kterou v mysli vidím: „Vše ke mně přichází přesně tak, jak potřebuji, v ten pravý čas. Vše je v pořádku." Naladím se na afirmaci a posílám ji dechem do celého těla, aby se energie začala jakoby vznášet. Až ji cítím tak, že plyne rovnoměrně směrem vzhůru a já jsem "spokojená".

Vše staré se rozplývá. Partnera mé dcery jsem opustila stejně jako vše ostatní s ním spojené, jež se mnou není v souladu. Ztratila jsem vše, ale jsem na vysněném místě přesně s těmi lidmi, se kterými být chci. Život byl laskavý a vzal mi vše právě proto, aby mě naplnil hojností. Vrátil mi svobodu. Mé srdce je mým vysněným místem, mým domovem. Já znamená cítit svůj střed. Přijímat vše, jak přichází.

Jsme jak propletené kořeny a koruny stromů. Jsme jeden les...Všechny prožitky přepisují vzorce, které již neplatí. Suché větve spadnou a stanou se opět součástí lesa. Miluji les.
 
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ 

Neuvěřitelné! Je to mé vysněné místo! Už vím, kudy se k němu dostat! Skrytá cesta v poli vedoucí přímo k chatě u lesa...Tady bych opravdu nehledala...

„Dobrý den, " podáme si ruce s majiteli. Jsou přátelští, usmívají se. Po rozhovoru chápu, že se jim příliš do prodeje nechce, ale už jim nestačí síly na údržbu pozemku, který je rozsáhlý. Nechám si chvilku na rozmyšlenou, ale uvnitř cítím ano. Chci se domluvit s rodinou. Je to poslední pokus o záchranu. Tady můžeme být sami jako rodina.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Nenechám si otrávit vnučku. Všude je tam eternit! Zamořený pozemek. Jestli to Iva koupí, tak je úplně blbá."

To jsou slova, která vypustil děda mé dcery z úst poté, co jsem pozemek koupila. Když už byl pozemek můj, jel tam a šmejdil. Bez jediného náznaku či domluvy se mnou, na mém místě. Partner to místo nesnáší. Opovrhují jak mnou, tak mým vysněným místem. Láska je pro ně vlastnit a ovládat druhé. Dá se žít v takové rodině?

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Běhám po zahradě s kočárkem a uspávám v něm syna. Narodil se přirozeně, jemně. Jeho táta je báječný chlap, opravuje na chatě, co je třeba. Třeba i dveře...Už se těším, až budeme sbírat jablka co letos dozrají. Když syn usne, houpu se v síti pod stromem...











O narození syna:

http://hormonlasky.blogspot.cz/2017/12/part-of-us.html


Můžete si také přečíst můj článek na Jemném zrození:

https://jemnezrozeni.cz/2018/04/03/nemame-cas-lecime/

UŽ NEKOUŠU

Když jsem byla malá, vyprávěla jsem příběhy, které často končívaly větou: "Byla to taková malá, neužitečná beruška." Všichni dospělí se tomu konci pobaveně smáli. Smáli se i mému vyprávění. Nikdo z nich netušil, že ta "malá, neužitečná beruška" jsem já. Pocit se promítal do všech konců mých příběhů...

Jako malá jsem se cítila jakoby "navíc". Pocit, že jsem k ničemu byl ve mně velmi silný. Proto, když si mně dospělí nevšímali, tak jsem je kousala. Aby věděli, že jsem.

Byla jsem nechtěná. Nebyla jsem "v plánu". Vše se mnou spojené byla pro mou matku zátěž. Byla jsem ta, co jí zkazila život. Já ji milovala celým srdcem. Maminka. Vždy, když jsem s dědou a babičkou odjížděla z chalupy, nesmělo se zapomenout na kytičku pro maminku. 

"Dědo, zastav! Nemáme kytičku pro maminku!" křičím jako když volám o pomoc a vše ostatní musí jít v tu chvíli stranou...

Asi od školního věku jsem si myslela, že jsem adoptovaná. Když už jsem ten pocit nemohla vydržet, připravovala jsem se na to, až mi to jednou rodiče řeknou. Představovala jsem si, co odpovím: 
                        "Já vím, mohu poznat své vlastní rodiče?"

Máma nechtěla mě a tak asi nechce nic se mnou spojené. Ani svá vnoučata. Pro ni bydlíme daleko, a tak i když je jejímu vnukovi 6 měsíců, ještě ho ani neviděla. Aby mohla mluvit se svou vnučkou, pořídila si tablet, pak i chytrý telefon a ještě jí ani jednou nezavolala.  Je 200 km daleko? Co si vzpomínám, za svou kamarádkou jezdila přes 300km autobusem...
Není to vzdálenností, je to tím, že jsme si vzdálené. Vždycky jsme byli a nejspíš i budeme.

Ale já už nekoušu. Ona ví, že jsem. Jenom dělá, že nechce vědět a hraje se dál. A já chápu, že mě nejspíš měla ráda, ale přes svůj nevyřešený vztek jsme se prostě vzdálili jedna druhé. Možná to neumí dát najevo mně, ani svým vnoučatům. Věřím, že milovaná jsem a že jsou milovány i mé děti, i když se s babičkou nevídají, i když jim babička nezavolá. A tak jim to také říkám. Není to výpověď o jejich babičce, je to o mně. Nemohu opakovat neláskyplné a nelaskavé chování, kterého se mi v mládí dostalo. Vím, co takový nedostatek lásky způsobuje. Co způsobuje věčný křik, vztek a zlost. Nebojím se vidět, že mi to všechno vadilo a vadí. Pochopila jsem, jak to bolí a přijala jsem se i s tou bolestí .

Už nekoušu. Vím, že jsem. Pamatuji si své bolesti a vím, jak lehce lze druhého zranit. Už nekoušu a nezlobím se a nezáleží mi na tom, zda ostatní ví, že jsem. Vím to sama. 

Už nekoušu...

KLIDNĚ TĚHOTNÁ

Zakryji dlaní slunce, protože mi svítí do očí příliš.

„Co si dáte? Dobrý den.“ ozve se číšník od druhého stolu.

„Dobrý den.“ usměji se. „Dejte mi chvilku. Na někoho čekám.“

„Ty chceš rodit doma? Proboha!“ řekla bez pozdravu. Jako by mě čekal soud na život a na smrt.

„Uvažovala jsem o tom. Ahoj. Chtěla bych porodní dům, ale bohužel, nejsou tady. Do nemocnice se bojím po prvním porodu. To chápeš? Mám strach a gynekolog mi nic neřekne. Mám strach mu říct, že mám porodní přání! Navíc minule věděl, že chci rodit přirozeně a protože jsem věděla o porodu málo, v podstatě mi tvrdil, že podání oxytocinu je přirozené. První porod mi sebral všechnu sílu. Trauma na sedm let. Všechno jsem si musela vybojovat. Takhle přece nemá vypadat příchod na svět!“

Už raději mlčím. Připadá mi, že nemůžu s nikým probrat, kde chci rodit, aniž by mě nestrašil, neohrazoval se, prostě mě jen vyslechl. Vždy, když téma zazní, hned je okolo tolik stresu. Takhle to přeci být nemá, myslím si. Jsem ve třetím měsíci. Jarní slunce mi svítí do tváře a já přemýšlím o tom, co dál…

„Dám si frappé, děkuju.“ řeknu zamyšleně.

„Pro mě zázvorovou limonádu.“ věnuje Anna číšníkovi úsměv.

Asi o týden později zaznamenám důležitou informaci o dule, která je dostupná v místě mého bydliště. Zajásám. To by mohla být cesta. Nechci opakovat chyby z minulého porodu. Svěřit svůj život i život dítěte do rukou, koho ani neznám, nechci znovu slepě důvěřovat a pak se z toho hrabat sedm let. Tentokrát budu INFORMOVANÁ. Budu přesně vědět, co chci a nechci, jak probíhá porod, jak si ulevit od bolesti od medikace, jaké jsou vhodné a nevhodné polohy, prostě všechno. Ihned ji kontaktuji a domluvím si schůzku. Je laskavá, citlivá, hned k ní cítím důvěru. Docela trvalo, než se ozvala zpátky, ale tento fakt přehlížím. Po schůzce s ní na doporučení navštívím knihovnu. Začnu hledat odborné publikace: Zdravé těhotenství, přirozený porod (Ingeborg Stadelmann), Hypnoporod (Marie F. Mongan), Nová doba porodní (Vlastimil Marek), Znovuzrozený porod (Michel Odent). Potřebuji si i ujasnit některé informace. Zabrousím na odborné weby a info si krátce zapíši:

Porodní asistentka je zdravotnice, specialistka. Pečuje o ženu v průběhu nekomplikovaného těhotenství, porodu a šestinedělí, včetně péče o zdravého novorozence a kojence do věku šesti týdnů. Komunitní porodní asistentka pečuje o ženu kontinuálně, systémem one-to-one, poskytuje odbornou a respektující zdravotní péči. 

Dula je speciálně vyškolená žena. Provází rodičku těhotenstvím, porodem a v poporodním obdobím. Poskytuje jim psychickou i fyzickou podporu. Smyslem její práce je přispívat k tělesné i duševní pohodě matek, novorozenců a vlastně tak i pohodě celé rodiny. Doprovází, informuje, povzbuzuje, pomáhá.

Na rozdíl od porodní asistentky neposkytuje zdravotní služby. Se zdravotníky pouze spolupracuje. Charakterem práce duly patří mezi pomáhající nezdravotnické profese. Dula je připravena ženu doprovázet jak při porodu v nemocnici, tak v porodním domě nebo při porodu doma, nesupluje však zdravotnický personál. Je však informovaná, zná rodičku a dokáže se zdravotníky „vyjednat“ nechtěné zákroky, dodržení porodního přání.

Na další schůzce s dulou se bavíme o tom, jak vlastně přirozený porod vypadá, jaká jsou fakta dle WHO a jaká je realita v porodnicích. Dělá se mi trochu špatně z těch všech informací, ale mám dost času na to je nějakým způsobem zpracovat a v klidu porodit. Chci být přeci „klidně těhotná“.

První fakt, že WHO doporučuje úplně jiný standard, než je praktikován v českém porodnictví mě šokuje. Vyhledám přednášku Ing. Jana Nemravy „Jak nerodí muži“. Pochopím, co znamená rodit s nežádoucími a nadbytečnými zásahy. Můj muž sleduje přednášku se mnou a já ho poprvé vidím skutečně nazlobeného. V České republice máme špičkovou akutní péči a ta je aplikována na většinu žen. Takhle to přece být nemůže, myslím si a jsem motivována k dalšímu vyhledávání informací. Narazím na funkci pupeční šňůry. Skrze ni dítě dýchá, v době porodu dokonce dostává speciální hormony. Když přirozeně dotepe, v ten moment se dítě samovolně nadechne. Jejím přestřižením je dítě nuceno se nadechnout dříve. Je pak ochuzeno o okysličenou krev, jeho dech a výživu. Ve světě se nechává výhradně dotepat. Další záhadou je omotaný pupečník. Vzpomínám si, co mi tvrdili v porodnici po mém prvním a traumatickém porodu. Pupečníková komplikace. Prý se dcera nemohla narodit, protože měla omotaný pupečník. Nemám v tom vůbec jasno, protože v článku se hovoří o tom, že omotaná pupeční šňůra kolem krku je při porodu velmi běžným jevem. V češtině je bohužel málo článků a tak se posadím se slovníkem a hurá na překlady. Pupeční šňůra se dokonce může omotat i při porodu, když miminko rotuje. Dítě při porodu není drženo pupečníkem, protože horní strana dělohy, placenta a pupeční šňůra se dolů pohybují dohromady.

„Tohle mi tedy v porodnici neřekli.“ řeknu muži.

„Přesný opak!“ vztekám se. „Řekli mi to všechno jen tak, abych si myslela, že jsem nemožná, že nedokážu porodit.“ Muž mě hladí a já nemám daleko k slzám. Ještě, že je tu se mnou a je mi oporou. Tak moc mě ta zjištění bolí.

„Všechno to byli jen lži, proto mě pak všichni jen strašili. Aby byl klid a já tu hrůzu nedala do tisku.“ říkám a urovnávám si v mysli, co se vlastně stalo.

„Tentokrát si nenechám mluvit do svého porodu. Porodím si své dítě sama.“ 
Muž mě sleduje a ví, že to myslím vážně. Fandí mi, poznám to na jeho výrazu.

„Vím.“ řekne. „Vím, že jo.“

Vzápětí mě napadne vyhledat předporodní kurz. Nevím, zda budu mít dostatek času. Chodím stále do práce, která je velmi náročná. Řídit mateřskou školu, být denně u dětí, pořád se k nim ohýbat, zvedat je asistovat a pomáhat jim je v tomto stavu moc náročné. Jsem unavená a potřebuji více odpočívat. Prohlédnu nabídku různých kurzů a nechám to plynout. Věřím ve vedení. Božské načasování. Pošlu „nahoru“ přání ať je vše tak, aby to bylo příjemné jak pro mne, tak pro miminko. 

Další den prozradím kamarádce, že jsem těhotná. Ještě to nechci moc říkat, ale vím, že má relaxace v elektronické podobě, které teď moc potřebuji. Požádám ji, zda mi je půjčí. Je moc ráda za tu zprávu a já zas za laskavost. Vše je jak má být…

Každý den vyhledávám další a další informace. Připadám si jako lovec informací. Je přinejmenším zajímavé, jak se ono vědění hledá samo. Weby jakoby se propojily a je mi nabízeno přesně to, co potřebuji. Dnes večer ulovím cenné vědění:

Nastávajícím maminkám

Porodní přání

Přirozený porod

Zlatá hodinka

Společnost pro zdravé rodičovství

Všechno to hledání informací mě přivede až k sobě samé. Tam, kde je odmítání, nemůže přece přijít pochopení. Potřebuji čas pro sebe. Je čas pochopit své pocity. Už nechci říkat „Ne“ životu…Dítě se rodí z ženského těla. Jen žena ví, jak porodit. Přijímám, že první porod byl trauma, že mě zranilo a zraňuje vše, co se tohoto tématu týká. Teď ale chci přepsat tělovou paměť a porodit přirozeně. Sama si své dítě porodit…

V noci mám nádherný sen. Jsem na procházce, jdu bosa, téměř nahá. Najednou podřepnu a porodím své dítě do vlastních rukou. Má černé vlasy a krásné plné rty. Nádherný chlapec…Ráno cítím, že přesně takhle to chci. V tichu, v meditaci, v sobě porodit „sebe samu“, porodit své dítě. Chápu bolest, kterou mi způsobily nejbližší ženy, má rodina. Matka a sestra. Věčná dvojka. Najednou jsem zase odstrčené dítě, které kouše, aby mu věnovali ostatní pozornost…Tady a teď není třeba kousat. Nepotřebuji už jejich pozornost. Věřím v sebe samu, cítím své srdce, vnímám svou sílu ženy. Z pocitu bezmoci a nehodnoty zůstává malá jiskřička, která nemůže zhasnout. Co se stalo, stalo se…Vím o ní a už nemusím z jiskřičky rozdělávat oheň. Je čas být sebou a naklonit to dobré, ženské k sobě. Vím, že porodím. Jemně, přirozeně, nádherně…

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Můžete si také přečíst článek na Jemném zrození:
https://jemnezrozeni.cz/2018/04/03/nemame-cas-lecime/