KLIDNĚ TĚHOTNÁ

Zakryji dlaní slunce, protože mi svítí do očí příliš.

„Co si dáte? Dobrý den.“ ozve se číšník od druhého stolu.

„Dobrý den.“ usměji se. „Dejte mi chvilku. Na někoho čekám.“

„Ty chceš rodit doma? Proboha!“ řekla bez pozdravu. Jako by mě čekal soud na život a na smrt.

„Uvažovala jsem o tom. Ahoj. Chtěla bych porodní dům, ale bohužel, nejsou tady. Do nemocnice se bojím po prvním porodu. To chápeš? Mám strach a gynekolog mi nic neřekne. Mám strach mu říct, že mám porodní přání! Navíc minule věděl, že chci rodit přirozeně a protože jsem věděla o porodu málo, v podstatě mi tvrdil, že podání oxytocinu je přirozené. První porod mi sebral všechnu sílu. Trauma na sedm let. Všechno jsem si musela vybojovat. Takhle přece nemá vypadat příchod na svět!“

Už raději mlčím. Připadá mi, že nemůžu s nikým probrat, kde chci rodit, aniž by mě nestrašil, neohrazoval se, prostě mě jen vyslechl. Vždy, když téma zazní, hned je okolo tolik stresu. Takhle to přeci být nemá, myslím si. Jsem ve třetím měsíci. Jarní slunce mi svítí do tváře a já přemýšlím o tom, co dál…

„Dám si frappé, děkuju.“ řeknu zamyšleně.

„Pro mě zázvorovou limonádu.“ věnuje Anna číšníkovi úsměv.

Asi o týden později zaznamenám důležitou informaci o dule, která je dostupná v místě mého bydliště. Zajásám. To by mohla být cesta. Nechci opakovat chyby z minulého porodu. Svěřit svůj život i život dítěte do rukou, koho ani neznám, nechci znovu slepě důvěřovat a pak se z toho hrabat sedm let. Tentokrát budu INFORMOVANÁ. Budu přesně vědět, co chci a nechci, jak probíhá porod, jak si ulevit od bolesti od medikace, jaké jsou vhodné a nevhodné polohy, prostě všechno. Ihned ji kontaktuji a domluvím si schůzku. Je laskavá, citlivá, hned k ní cítím důvěru. Docela trvalo, než se ozvala zpátky, ale tento fakt přehlížím. Po schůzce s ní na doporučení navštívím knihovnu. Začnu hledat odborné publikace: Zdravé těhotenství, přirozený porod (Ingeborg Stadelmann), Hypnoporod (Marie F. Mongan), Nová doba porodní (Vlastimil Marek), Znovuzrozený porod (Michel Odent). Potřebuji si i ujasnit některé informace. Zabrousím na odborné weby a info si krátce zapíši:

Porodní asistentka je zdravotnice, specialistka. Pečuje o ženu v průběhu nekomplikovaného těhotenství, porodu a šestinedělí, včetně péče o zdravého novorozence a kojence do věku šesti týdnů. Komunitní porodní asistentka pečuje o ženu kontinuálně, systémem one-to-one, poskytuje odbornou a respektující zdravotní péči. 

Dula je speciálně vyškolená žena. Provází rodičku těhotenstvím, porodem a v poporodním obdobím. Poskytuje jim psychickou i fyzickou podporu. Smyslem její práce je přispívat k tělesné i duševní pohodě matek, novorozenců a vlastně tak i pohodě celé rodiny. Doprovází, informuje, povzbuzuje, pomáhá.

Na rozdíl od porodní asistentky neposkytuje zdravotní služby. Se zdravotníky pouze spolupracuje. Charakterem práce duly patří mezi pomáhající nezdravotnické profese. Dula je připravena ženu doprovázet jak při porodu v nemocnici, tak v porodním domě nebo při porodu doma, nesupluje však zdravotnický personál. Je však informovaná, zná rodičku a dokáže se zdravotníky „vyjednat“ nechtěné zákroky, dodržení porodního přání.

Na další schůzce s dulou se bavíme o tom, jak vlastně přirozený porod vypadá, jaká jsou fakta dle WHO a jaká je realita v porodnicích. Dělá se mi trochu špatně z těch všech informací, ale mám dost času na to je nějakým způsobem zpracovat a v klidu porodit. Chci být přeci „klidně těhotná“.

První fakt, že WHO doporučuje úplně jiný standard, než je praktikován v českém porodnictví mě šokuje. Vyhledám přednášku Ing. Jana Nemravy „Jak nerodí muži“. Pochopím, co znamená rodit s nežádoucími a nadbytečnými zásahy. Můj muž sleduje přednášku se mnou a já ho poprvé vidím skutečně nazlobeného. V České republice máme špičkovou akutní péči a ta je aplikována na většinu žen. Takhle to přece být nemůže, myslím si a jsem motivována k dalšímu vyhledávání informací. Narazím na funkci pupeční šňůry. Skrze ni dítě dýchá, v době porodu dokonce dostává speciální hormony. Když přirozeně dotepe, v ten moment se dítě samovolně nadechne. Jejím přestřižením je dítě nuceno se nadechnout dříve. Je pak ochuzeno o okysličenou krev, jeho dech a výživu. Ve světě se nechává výhradně dotepat. Další záhadou je omotaný pupečník. Vzpomínám si, co mi tvrdili v porodnici po mém prvním a traumatickém porodu. Pupečníková komplikace. Prý se dcera nemohla narodit, protože měla omotaný pupečník. Nemám v tom vůbec jasno, protože v článku se hovoří o tom, že omotaná pupeční šňůra kolem krku je při porodu velmi běžným jevem. V češtině je bohužel málo článků a tak se posadím se slovníkem a hurá na překlady. Pupeční šňůra se dokonce může omotat i při porodu, když miminko rotuje. Dítě při porodu není drženo pupečníkem, protože horní strana dělohy, placenta a pupeční šňůra se dolů pohybují dohromady.

„Tohle mi tedy v porodnici neřekli.“ řeknu muži.

„Přesný opak!“ vztekám se. „Řekli mi to všechno jen tak, abych si myslela, že jsem nemožná, že nedokážu porodit.“ Muž mě hladí a já nemám daleko k slzám. Ještě, že je tu se mnou a je mi oporou. Tak moc mě ta zjištění bolí.

„Všechno to byli jen lži, proto mě pak všichni jen strašili. Aby byl klid a já tu hrůzu nedala do tisku.“ říkám a urovnávám si v mysli, co se vlastně stalo.

„Tentokrát si nenechám mluvit do svého porodu. Porodím si své dítě sama.“ 
Muž mě sleduje a ví, že to myslím vážně. Fandí mi, poznám to na jeho výrazu.

„Vím.“ řekne. „Vím, že jo.“

Vzápětí mě napadne vyhledat předporodní kurz. Nevím, zda budu mít dostatek času. Chodím stále do práce, která je velmi náročná. Řídit mateřskou školu, být denně u dětí, pořád se k nim ohýbat, zvedat je asistovat a pomáhat jim je v tomto stavu moc náročné. Jsem unavená a potřebuji více odpočívat. Prohlédnu nabídku různých kurzů a nechám to plynout. Věřím ve vedení. Božské načasování. Pošlu „nahoru“ přání ať je vše tak, aby to bylo příjemné jak pro mne, tak pro miminko. 

Další den prozradím kamarádce, že jsem těhotná. Ještě to nechci moc říkat, ale vím, že má relaxace v elektronické podobě, které teď moc potřebuji. Požádám ji, zda mi je půjčí. Je moc ráda za tu zprávu a já zas za laskavost. Vše je jak má být…

Každý den vyhledávám další a další informace. Připadám si jako lovec informací. Je přinejmenším zajímavé, jak se ono vědění hledá samo. Weby jakoby se propojily a je mi nabízeno přesně to, co potřebuji. Dnes večer ulovím cenné vědění:

Nastávajícím maminkám

Porodní přání

Přirozený porod

Zlatá hodinka

Společnost pro zdravé rodičovství

Všechno to hledání informací mě přivede až k sobě samé. Tam, kde je odmítání, nemůže přece přijít pochopení. Potřebuji čas pro sebe. Je čas pochopit své pocity. Už nechci říkat „Ne“ životu…Dítě se rodí z ženského těla. Jen žena ví, jak porodit. Přijímám, že první porod byl trauma, že mě zranilo a zraňuje vše, co se tohoto tématu týká. Teď ale chci přepsat tělovou paměť a porodit přirozeně. Sama si své dítě porodit…

V noci mám nádherný sen. Jsem na procházce, jdu bosa, téměř nahá. Najednou podřepnu a porodím své dítě do vlastních rukou. Má černé vlasy a krásné plné rty. Nádherný chlapec…Ráno cítím, že přesně takhle to chci. V tichu, v meditaci, v sobě porodit „sebe samu“, porodit své dítě. Chápu bolest, kterou mi způsobily nejbližší ženy, má rodina. Matka a sestra. Věčná dvojka. Najednou jsem zase odstrčené dítě, které kouše, aby mu věnovali ostatní pozornost…Tady a teď není třeba kousat. Nepotřebuji už jejich pozornost. Věřím v sebe samu, cítím své srdce, vnímám svou sílu ženy. Z pocitu bezmoci a nehodnoty zůstává malá jiskřička, která nemůže zhasnout. Co se stalo, stalo se…Vím o ní a už nemusím z jiskřičky rozdělávat oheň. Je čas být sebou a naklonit to dobré, ženské k sobě. Vím, že porodím. Jemně, přirozeně, nádherně…

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Můžete si také přečíst článek na Jemném zrození:
https://jemnezrozeni.cz/2018/04/03/nemame-cas-lecime/

SVĚTY

                  

Mám dceru. Jsou jí tři roky. V jejím světě autobusy na silnici hrají na honěnou s auty. Stromy jsou její kamarádi a pomáhají jí uklízet. Všechny kytky jsou kytky, i plevel je květina. Mluví se zvířaty. Vidí skřítky. Je princezna, víla i holka. Denně kouzlí. Mění jak sebe, tak okolí. Hraje si se všemi, co se naskytnou. Dokáže si velmi dlouho hrát s kapesníkem, který představuje cokoliv ji napadne. Všichni jsou její kamarádi. Nerozlišuje mezi dobrem a zlem. Má pořád čas. Slunce vychází podle toho, jak chce ona. Na Měsíci žijí ti, co zemřeli. Když má hlad, jí, když má žízeň, pije. Jídlo si vychutnává, užívá, s chutí jí cokoliv, na co má právě chuť. Když je unavená, jde spát. Když se vyspí, okamžitě s nadšením vstává...

Jsem matka. Je mi třicet let. V mém světě je městská hromadná doprava nezbytnou součástí života. Stromů ubývá. S uklízením mi nikdo nepomáhá. Rozlišuji kytky a plevel. Mluvím na zvířata. Představuji si, jak asi mohou vypadat skřítkové, když si o nich čtu. Jsem matka, žena, pro mou dceru jsem královna. Denně sním o tom, jak kouzlím, jak měním sebe i okolí. Hraji si na to, že si hraji se všemi. Učím dceru, jak se vysmrkat do kapesníku. Chtěla bych, aby se lidé navzájem ctili. Rozlišuji mezi dobrem a zlem. Nemám vůbec čas. Slunce vychází ráno, Měsíc září odrazem Slunce v noci. Ti co zemřeli, žijí v mém srdci. Jídlo přes den vůbec nestíhám a později večer sním s chutí téměř cokoliv. Když jsem unavená, dám si kávu nebo čaj. Když mám vstávat, chce se mi ještě spát...

..........................................................................................................................................

Před šesti lety se mi zdálo, že v mém světě je velmi málo kouzel. Vše se životem osekalo na pouhou realitu a jakýsi boj o přežití. Díky mé dceři jsem měla srovnání. Kam se ztratila všechna víra? V dobro, ve skřítky a pomocné bytosti. Víra ve sny a jejich naplnění. Víra v lidi, život, v lásku. Hledala jsem vně a odpověď jsem nenašla. Bylo to smutné, nebyla naděje v lepší život.

Vnější svět pořád odrážel toto nastavení. Mé nastavení. Až do té doby, dokud jsem s tím neskoncovala. Stálo mě to nefunkční partnerství, přátele, kteří se jen tvářili jako přátelé. Životní prostor, který vůbec nebyl prostorný. Byl jakousi celou, kde mi nic nepatřilo. Vlastnili mě ti, co potřebovali moji sílu.

Jaké překvapení, když jsem učinila rozhodnutí zůstat. Zůstat věrná sobě, svému srdci, své pravdě. Zjistila jsem, že můj svět je plný kouzel, víry, smíchu, umění, hudby. Předtím jsem hledala vně, ale vše bylo uvnitř. Poklad. Mé sny. Mé skutečné nastavení. Dokázat měnit sebe a okolí. Jak jsem mohla zapomenout? Odborně se onomu nastavení říká "magické myšlení". Víra v nereálné možnosti.

Začala jsem pozorovat děti, které se nacházejí v této etapě života. Planetka (viz odkaz na hlavní stránce) mi byla skvělým prostorem ke zkoumání. Někdy bylo až neuvěřitelné, s jakou jistotou mi děti své poznatky naservírovaly. Začala jsem číst vzkazy, které mi denně přinášely a můj svět se stal opět plným kouzel a víry. Moje pravá mozková hemisféra se stala důležitější než levá. Intuice se stala mým vůdcem. Tvořivost mou náplní. Můj život byl plný barev a šeď se postupně ze života vytrácela.

Faktem je, že o magickém myšlení se mnoho neví. Je to neprobádaná oblast lidské psychiky. Jeden něčemu věří a druhý by se jeho víře leda vysmál...Teorie jsou různé a u článků tohoto druhu myšlení se mnohdy vyskytují slova jako patrně, asi, nejspíš, pravděpodobně. Snažím se poukázat na fakt, že zmiňované téma je skutečně neprošlapanou krajinou. Dává to smysl, protože jeho opakem je myšlení vědecké. Nelze snad vědou magické myšlení prověřit? A co s faktem, že samotné myšlení nestačí a je třeba k němu přidat jednání, čin? Tzn. když si budu vizualizovat svůj sen, nestačí jen sedět a čekat, že mi spadne do klína. Podívejme se na mozek a jeho hemisféry.

Existují různé testy, které vyhodnotí, jakou polovinu mozku užíváte častěji. Jeden zde:

Zadívejte se na tanečnici. Kterým směrem se točí? Pokud ve směru hodinových ručiček, používáte pravou mozkovou hemisféru. Zdá se vám, že se točí proti směru hodinových ručiček? Užíváte levou mozkovou hemisféru. Nebo vidíte, že se chvíli tanečnice točí na jednu stranu a za chvíli na druhou? To znamená, že mozek přepíná z jedné hemisféry na druhou. Teď trocha teorie. Levá mozková hemisféra ovládá pravou polovinu těla. Je sídlem logiky, řeči a vůle. Díky ní dokážeme pracovat s fakty, daty a čísly. Máte smysl pro míry a váhy? Tak to je ono. Odpovídá za naše analytické myšlení. Zde je řád a systematický přístup. Naopak pravá mozková hemisféra ovládá naši levou polovinu těla, a také vegetativní nervový systém. Je sídlem emocí, tvořivosti a fantazie. Umožňuje nám vnímat obrázky, barvy, rytmus. Zde vládne ona schopnost vizualizace. Tady se umíme smát, i plakat. Pravá hemisféra odpovídá za syntetické neboli spojující myšlení (holistické). Tvořivost, tolik blízká dětem, vzniká právě zde.

Bohužel neexistují dostatečné informace o tom, jak vlastně magické myšlení funguje v porovnání dítě x dospělý. Navíc je vše relativní a každý člověk je individualita. Samozřejmě jsme lidé a základní charakteristiky máme společné. Ovšem to, jak se po vyjmenování společného lišíme, je neuvěřitelné. Jak se narodíme, komu se narodíme, kdo nás učí myslet, jsou všechno faktory rozhodující právě o tom, zda budeme později schopni myslet převážně analyticky či naopak. Zda budeme schopni myslet oběma způsoby, či který způsob myšlení nám bude bližší. Analytické myšlení rozděluje celek na menší části a probíhá strukturovaně, vědomě, postupem "krok za krokem". Syntetické naopak spojuje jednotlivé v celek. Syntetickému myšlení tedy náleží "jednota", kterou zažíváme při soucitu s ostatními. Dá se říci, že mužům náleží v myšlení spíše levá hemisféra a ženám pravá. Žena je pro muže tím nejdůležitějším na cestě k Bohu. Pokud se muž užívající převážně levou mozkovou hemisféru snaží vštípit své ženě svůj způsob myšlení, svou logiku, své zájmy, aplikuje na ni tento přístup, pak nic nepochopil. Patrně udává tempo vztahu a poškozuje ho, pokud se ovšem žena celkově nepodřídí, tedy mlčí a trpí. Každý užíváme obě hemisféry a měli bychom pro své blaho pochopit druhé pohlaví. Vše je propojeno, myslí žena. Zaměřuji se na jednotlivé detaily, myslí muž. Dohromady dokonalý celek, dokonalý pár, stejně tak, jako mozkové hemisféry. Věděli jste, že bez levé mozkové hemisféry byste si ani nevyprali? Mužům náleží převážně ona organizační složka. A aby to bylo dokonale zamotané, má každá bytost v sobě ženu i muže.

Mé dceři už bude devět let. Pořád věří na Ježíška, Mikuláše, víly, pomocníčky, anděly...Věří v sebe a mně je někdy velmi líto, co jí přináší setkání s realitou. Jak bezcitná jsou některá fakta. Jak zbytečná jsou některá data. Jak těžké je najít přítele, když už se vstupem do školy jsou děti učeny faktům, datům, číslům a způsobem drilu. Zde není prostor pro tvořivost a celkový rozvoj osobnosti. Děti nemohou rozhodovat a spolupodílet se na výběru látky. Systém přehlíží jejich zájem, nadšení, tvořivost. Ocitají se pod tlakem a škola je nebaví. Díky Bohu za mateřskou školu, kde se dá učit a jednat ryze tvořivě! I když systém se vše snaží korigovat a znepříjemňuje pedagogům práci dokumentací, vyhláškami, nařízeními, stále je zde dost prostoru pro tvořivost. Jakoby se kouzla z našich životů vytrácela právě vstupem do školy. Přitom jsou důležitá. Žádné datum, ani číslo, ani fakt nás nezahřeje u srdce. Tvořivá práce ano. Sami víme, jak se cítíme při tvorbě. Zažijeme přítomný okamžik, propojení těla, srdce,a mysli, úplné pohlcení prací a jako bonus je nám získaná energie z činnosti. Co zažijeme při sezení v lavici? Jsme spojeni s tělem? Srdcem? Či je důraz kladen na hlavu? Věříme si v tu chvíli? Věříme v kouzla? Jsme ve spojení s celkem? Jak jsme schopni po absolvování základní školy celkově myslet a plnit si své sny? Děláme pak to, co po nás ostatní chtějí, či žijeme svůj sen?

Na mnoho otázek mi odpověděla Jill Bolte Taylor (viz video níže). Vědkyně, která díky prožití vlastní mrtvice (krevní sraženina na levé straně mozku) měla možnost zkoumat mozek zevnitř. Stojí za shlédnutí.


My lidé jsme přirození hledači. Mám štěstí. Narodil se mi syn. Mohu vše pozorovat zase od začátku a žasnout nad tím, jak dokonalá lidská bytost je. Jsem tu, abych mu pomohla být tím, kým je. Pak dokáže sám myslet, rozhodovat se, žít své sny. Pokud bude výchova rodinou silnější, dokáže žít v systému. Nezapomene, kým je...Anebo zapomene?