BYTVA

"Bytva? S tvrdým y? Přeříkej mi vyjmenovaná slova..."

"Být, bydlit, obyvatel, byt..." odříkává nepřítomně Rosa a šimrá si při tom tužkou obočí. Je jak stroj a vypadá to, že jí spíš baví to šimrání tužkou...

"Tak. Od jakého vyjmenovaného slova je slovo bytva," řeknu s klidem. 

"Být." dostane se mi odpovědi velmi rychle.

"Určitě jste si vysvětlili, že když se něco bije silou, je tam měkké i." 

Začnu nad tím přemýšlet a logicky mi dojde, že to nedává smysl, protože můj zrak spočine na DOBYTÉM  hradu a pochopím, proč tam opakovaně píše tvrdé y.

"No, říkali. Nerozumím tomu. Dobytý je přece taky násilím a je tam tvrdé a ne měkké i. Byl to asi tvrdý boj, tvrdá bytva." směje se, valí na mě oči a čeká mé vysvětlení.

"Máš pravdu, nedává to smysl hned. Je to složitější. Mám to jen naučené. Vím, že když něco získáš, nabyješ to a je tam tvrdé y. Víš co? Prostě si to přeříkáme, zopakujeme, znovu vysvětlíme. Já ti pak napíšu vyjmenovaná slova, co smysl dávají. Slibuju. Teď si odpočiň..." 


"Můžu pohádku?"

"Jasný." pohladím Rosu a v hlavě my poskakuje tvrdé a měkké i.

Nedává to smysl. Dobytý hrad je získaný, ale byla k tomu použita síla. To se nedá dětským smýšlením pochopit. Když se vrátím do školní lavice a přemýšlím dětsky, mám stejný otazník, jako Rosa. Vnímám, jakou práci mi dá to vše vysvětlovat a fixovat s jednou Rosou, svou dcerou. Při představě, že mám v lavici 28 žáků a těm vysvětluji stejnou pakárnu, se mi dělá úzko. Chápu Rosu, proč má obavy z testů. Chápu učitele, proč jsou ve stresu. Je to bezvýchodná situace. Jediná možnost, jak uniknout je hrát si. Odlehčit to. Užít si to. Aby to dávalo smysl. A vůbec nejlepší je vymyslet i smysluplná vyjmenovaná slova... Samozřejmě s tím, že ta vyjmenovaná slova původní se naučíme.

"Tak tady je máš." říkám slavnostně a předávám jí vyjmenovaná slova.

"To by se mi líp učilo." směje se Rosa. 

"Dává to smysl..." zakončí po přečtení svou řeč a pošle mi očima jiskřičku. Ví, že jí rozumím. Cítí, že ji chápu. Máme svá vyjmenovaná slova.

Když ráno odchází do školy, zavládne v ní obava.

"Co když to nenapíšu správně?" zeptá se úzkostlivě.

"Jsi připravena. Buď v klidu. Všechna y/i umíš. A máš nová vyjmenovaná slova. Když ti bude těžko, vzpomeň si na ně...Vše se ti v tu chvíli vybaví. Budeš vědět, jaká vyjmenovaná slova jsou důležitá." 

"Máš pravdu." usměje se a vrátí se jí jiskra.

Zamává mi s úsměvem a já vím, že teď už je to její tvrdá bytva...

NORMÁLNÍ

Už se vám také stalo, že v souvislosti s českým porodnictvím vám vytanula otázka: je to normální?



Je normální, že ženy se začínají cítit při porodu bezpečněji doma bez porodníků?


Že situace je tak vyostřená a o ženských porodech rozhodují muži, tlačí je do akcí, které by samy přirozeně "žensky" neudělaly?


Že byla porodním asistentkám odebrána jejich kvalifikační práva na pomoc a podporu ženy rodící doma?


Že odborní pracovníci z oboru porodnictví nenaslouchají ženám těhotným a rodícím, porodním asistentkám, nerespektují jejich potřeby a vše vypadá jak hon na čarodějnice?



Co je tedy v dnešní společnosti porod normální? Cituji dle WHO:

"Normální porod definujeme jako: spontánně vyvolaný, s nízkým rizikem na počátku porodu, které je neměnné během celé I. i II. doby porodní. Dítě se narodí spontánně v pozici hlavou napřed,v období mezi ukončeným 37. a 42. týdnem těhotenství. Po porodu jsou matka i dítě v dobrém stavu. Vzhledem k tomu, že I. a II. doba porodní má normální průběh i u mnoha žen s vysokým rizikem,

poskytujeme v této příručce několik doporučení, které se vztahují na péči o tyto ženy."



Přičemž cílem péče je zajistit dobré zdraví matky a dítěte s minimální možnou mírou intervence, jež je indikovaná pro bezpečí matky a dítěte. Tento přístup nutně vede k závěru, že: Při normálním

porodu by pro intervenci (neboli zásah) do přirozeného průběhu měl existovat opodstatněný důvod.




Jsem žena. Jako každá žena mám intuici a mateřský instinkt. Normální, přirozené pro mě je, když jsem:


respektována, vnímána, chápána, uznána, milována a podporována.



V rámci blízkého kruhu, tedy mé sociální bubliny se toto všechno děje. V rámci poskytovatele těhotenské, porodní a poporodní péče nikoli. Při obou těhotenstvích na mě byl kladen nátlak ze strany mužů odborníků, kteří se chovali tak, že ví lépe než já, jak porodit. Jako by znali mé tělo, mysl i duši lépe než já!? Je to normální tedy přirozené? Co myslíte? Kde je péče a podpora, na kterou mám právo, protože platím daně? Přála bych si rodit v porodním domě, anebo doma. Ani jedno ale v České republice není možné, na koho se tedy obrátit?


Upřímně. Obracet se na systém nemá smysl. Jen bych tím sytila právě ten nesmyslný boj a ještě musela splácet řekněme platbu za tyto činy. Upřímně. Obrátit se mohu jen na vesmírný řád a svá přání. Ta přání musí být čistá jako křišťál a nesmí obsahovat ani stopy tohoto výše uvedeného nesmyslného souboje. Ano. Nesmyslného. Každá duše má právo porodit jak chce, kde chce, s kým chce. Je to prosté právo na život. Zodpovědnost za svůj život a život svého dítěte mám já, ne stát, ne porodník. Já cítím, vím, určuji, co je pro mě a mé dítě nejlepší.


Teď, jak to udělat? Všechny ty boje mě iritují. Jak být prost myšlenek o jiných, když se chovají jako kokoti? Zdálo by se, že je to nemožné. Mám však možnost pustit to. Nechat to normálně, přirozeně být a zaměřit svou pozornost právě na to, co si ze srdce přeji. Chci -li porodit doma, zaměřím svou pozornost tímto směrem. Jako pes, který aportuje. Prostě sleduje a nosí míč. Nic jiného. Nic jiného pro mě znamená, že složím zbraně. Ono to přijde samo. Můj záměr je jasný. Pakliže je můj záměr i čistý a opravdu můj, přijde to, protože tomu jdu naproti a setkáme se. Vesmír je šprýmař. Nezáleží mu na tom, zda je něco dobré, nebo špatné. Prostě nám posílá to, čemu věnujeme energii, sílu, myšlenky...


Jsme mocní a můžeme tvořit svůj osud. Neříkám, že to znamená, že se budeme cítí jen "skvěle". Ne. To bychom nepochopili, že svět je dobrý. Že vše je tu pro nás...stejně tak jsou tu i těžší zkušenosti, pláč, smutek... Třeba jsme jen zkoušeni, zda to či ono opravdu ze srdce chceme a tak je nám někdy hůř. Díky tomu hůř pak zase chápeme, co je líp...


Vybrala jsem si laskavost, protože je to pro mě normální a přirozené být laskavý. Pořád. Ke svému muži, svým dětem, rodině, ostatním lidem, ke světu...Někteří si myslí, že to znamená dovolit vše. Není tomu tak. Je to respekt sebe a tak i ostatních. Pochopení pokory, soucit. Není to snadné. Je to přirozené, jako porod. Někdy je to tlak, který musím přijmout, procítit a pustit. Stejně tak, jako rodící se dítě. Musím přijmout, cítit, pustit...A dýchat. Někdy je potřeba jen dýchat, abych se sama sobě neztratila a mohla přijímat, cítit a chápat...


Život je přirozený jako porod.
























Zdroj:
http://www.aperio.cz/247/who-pece-v-prubehu-normalniho-porodu-prakticka-prirucka

VIZUALIZACE, AFIRMACE

Své zažité vzorce můžeme ovlivňovat a měnit vizualizací. Pomocí správných představ a pocitů můžeme tvořit realitu takovou, jakou si přejeme.          V praxi jsem techniku představovala v předešlém článku MÍSTO, kde se mi podařilo zahojit vnitřní bolesti    a emoční strádání. Vysnila jsem si konkrétní místo a představovala, co na tom místě dělám, jak se tam cítím. Vytvářela obrazy a pocity a posouvala je směrem ke svému vědomí. "Jako zázrakem" jsem poté skutečně vysněné místo získala a nyní zde mohu být a naplňuji své vize...

Správná vizualizace podporuje hojení, uzdravuje, přepisuje nesprávné vzorce chování, prožívání i cítění, léčí traumata, plní naše sny, a to jakékoli. Pomocí vizualizace se lze připravit na porod, tato příprava skutečně funguje. Důkazem jsou mé články ROZMAZLENÍ, kde porod byl traumatizující, provázen nepříjemnými a dlouhodobými následky a PART (OF) US, kde porod probíhal přirozeně a byl nádherným zážitkem plným lásky, zážitkem na celý život. Staré vzorce jsem měnila právě vizualizací, a také afirmací. Rozpouštěla jsem své strachy a posílila víru v sebe a své ženství. Neoddala jsem se znovu slepě a mylně rukám lékařů, vše jsem si vysnila a svou představu naplnila. Nutno dodat, že jsem se o všem informovala a odmítala vše, co se mnou nebylo v souladu.

JAK VIZUALIZOVAT?

Důležité je vědět, co mi konkrétní vizualizovaná věc přinese, jak mi pomůže zkvalitnit život, vědět, jaké pocity budu prožívat. Důležité jsou charakteristiky a podstata toho, po čem toužím. Představovat si, je třeba co nejkonkrétněji. Dobré je dosadit k představě symbol či obrázek. Samozřejmě je nutné, aby představy byly pozitivní, tedy žádat jen to, co má skutečně smysl a co si přeji ze srdce. Vše je dobré  a stejně dostanu jen to, co pro mě dobré bude. Když budu věřit, že to, po čem toužím, můžu skutečně mít, své přání posílím. Zároveň je dobré mít od přání odstup, abych nelpěla na představě a tím prožívala napětí, které brání jakémukoli otevření se a tedy i naplnění vizualizace. Někdy se vizualizované přání naplní neočekávaným způsobem a v trochu jiné formě, než byste čekali. I na takový postup je snažší být připraven. Buďte vděčni už teď a vlastně tím dáváte najevo, že přání už "je naplněno". Každý postup, každá byť sebemenší změna je skvělá práce...

Obrazotvornost formuje a mění vaše podvědomí, naši energii napojenou na vnější svět a pravidelnost, četnost a pestrost vizualizace tedy zajistí realizaci snů. Lze využít každou volnou chvilku, kdy si vzpomenu.

AFIRMACE

Afirmace je slovní potvrzení toho, co si představujeme, tedy přejeme. Je to myšlenková forma, kterou přitahujeme a tedy se nám poté "přihodí". Právě díky afirmaci můžeme změnit staré programy, kterých se chceme zbavit. Potvrzení je třeba formulovat v čase přítomném, pozitivně, protože potvrzuji to, co chci, ať se mi "přihodí". Krátká a jasná formulace ve spojení s obrazem je ideální. Podmínkou pozitivního dopadu je přijetí té konkrétní situace, víra a silná touha...

Afirmace fungují díky tomu,že vytvářejí energii proměňující vaše tělo a mysl na buněčné úrovni.Možná se domníváte,že vaše myšlenky jsou natolik prchavé jevy,že nemohou svým působením mysl ani tělo nijak ovlivnit.Lékařská věda však dokázala,že negativní myšlení trvající po delší dobu často vyvolává psychosomatická onemocnění.

Více zde: https://poselstvi-zivota.webnode.cz/vizualizace/afirmace/

Afirmace fungují tak, že vytvářejí energii proměňující mysl a tělo na buněčné úrovni. Pokud je to, co si přeji se mnou v souladu, je vše v pořádku, afirmace se naplní. Pokud přidám představu, že se daná změna již stala, tedy víru  v naplnění věci,  podvědomí bude pracovat na tom, aby ke změně skutečně došlo.

Máme velkou moc svá přesvědčení, pochyby, negativní myšlenky a zážitky nahradit konkrétními vědomě zvolenými afirmacemi. Tělo pozná, zda afirmace je s námi v souladu  a přijme ji v případě, že je námi formulována s vírou, touhou a přijetím...

V současné době pracuji na svazku afirmačních listů sestavených dle svých zkušeností, které, věřím, budou brzy k dispozici ku pomoci tam, kde je třeba... 






Skvělá vybarvovací kniha k přípravě na porod lze najít zde: https://jemnezrozeni.cz/produkt/vybarvovaci-kniha/

Afirmace fungují díky tomu,že vytvářejí energii proměňující vaše tělo a mysl na buněčné úrovni.Možná se domníváte,že vaše myšlenky jsou natolik prchavé jevy,že nemohou svým působením mysl ani tělo nijak ovlivnit.Lékařská věda však dokázala,že negativní myšlení trvající po delší dobu často vyvolává psychosomatická onemocnění.

Více zde: https://poselstvi-zivota.webnode.cz/vizualizace/afirmace/

Afirmace fungují díky tomu,že vytvářejí energii proměňující vaše tělo a mysl na buněčné úrovni.Možná se domníváte,že vaše myšlenky jsou natolik prchavé jevy,že nemohou svým působením mysl ani tělo nijak ovlivnit.Lékařská věda však dokázala,že negativní myšlení trvající po delší dobu často vyvolává psychosomatická onemocnění.

Více zde: https://poselstvi-zivota.webnode.cz/vizualizace/afirmace/

KLIDNĚ TĚHOTNÁ

Zakryji dlaní slunce, protože mi svítí do očí příliš.

„Co si dáte? Dobrý den.“ ozve se číšník od druhého stolu.

„Dobrý den.“ usměji se. „Dejte mi chvilku. Na někoho čekám.“

„Ty chceš rodit doma? Proboha!“ řekla bez pozdravu. Jako by mě čekal soud na život a na smrt.

„Uvažovala jsem o tom. Ahoj. Chtěla bych porodní dům, ale bohužel, nejsou tady. Do nemocnice se bojím po prvním porodu. To chápeš? Mám strach a gynekolog mi nic neřekne. Mám strach mu říct, že mám porodní přání! Navíc minule věděl, že chci rodit přirozeně a protože jsem věděla o porodu málo, v podstatě mi tvrdil, že podání oxytocinu je přirozené. První porod mi sebral všechnu sílu. Trauma na sedm let. Všechno jsem si musela vybojovat. Takhle přece nemá vypadat příchod na svět!“

Už raději mlčím. Připadá mi, že nemůžu s nikým probrat, kde chci rodit, aniž by mě nestrašil, neohrazoval se, prostě mě jen vyslechl. Vždy, když téma zazní, hned je okolo tolik stresu. Takhle to přeci být nemá, myslím si. Jsem ve třetím měsíci. Jarní slunce mi svítí do tváře a já přemýšlím o tom, co dál…

„Dám si frappé, děkuju.“ řeknu zamyšleně.

„Pro mě zázvorovou limonádu.“ věnuje Anna číšníkovi úsměv.

Asi o týden později zaznamenám důležitou informaci o dule, která je dostupná v místě mého bydliště. Zajásám. To by mohla být cesta. Nechci opakovat chyby z minulého porodu. Svěřit svůj život i život dítěte do rukou, koho ani neznám, nechci znovu slepě důvěřovat a pak se z toho hrabat sedm let. Tentokrát budu INFORMOVANÁ. Budu přesně vědět, co chci a nechci, jak probíhá porod, jak si ulevit od bolesti od medikace, jaké jsou vhodné a nevhodné polohy, prostě všechno. Ihned ji kontaktuji a domluvím si schůzku. Je laskavá, citlivá, hned k ní cítím důvěru. Docela trvalo, než se ozvala zpátky, ale tento fakt přehlížím. Po schůzce s ní na doporučení navštívím knihovnu. Začnu hledat odborné publikace: Zdravé těhotenství, přirozený porod (Ingeborg Stadelmann), Hypnoporod (Marie F. Mongan), Nová doba porodní (Vlastimil Marek), Znovuzrozený porod (Michel Odent). Potřebuji si i ujasnit některé informace. Zabrousím na odborné weby a info si krátce zapíši:

Porodní asistentka je zdravotnice, specialistka. Pečuje o ženu v průběhu nekomplikovaného těhotenství, porodu a šestinedělí, včetně péče o zdravého novorozence a kojence do věku šesti týdnů. Komunitní porodní asistentka pečuje o ženu kontinuálně, systémem one-to-one, poskytuje odbornou a respektující zdravotní péči. 

Dula je speciálně vyškolená žena. Provází rodičku těhotenstvím, porodem a v poporodním obdobím. Poskytuje jim psychickou i fyzickou podporu. Smyslem její práce je přispívat k tělesné i duševní pohodě matek, novorozenců a vlastně tak i pohodě celé rodiny. Doprovází, informuje, povzbuzuje, pomáhá.

Na rozdíl od porodní asistentky neposkytuje zdravotní služby. Se zdravotníky pouze spolupracuje. Charakterem práce duly patří mezi pomáhající nezdravotnické profese. Dula je připravena ženu doprovázet jak při porodu v nemocnici, tak v porodním domě nebo při porodu doma, nesupluje však zdravotnický personál. Je však informovaná, zná rodičku a dokáže se zdravotníky „vyjednat“ nechtěné zákroky, dodržení porodního přání.

Na další schůzce s dulou se bavíme o tom, jak vlastně přirozený porod vypadá, jaká jsou fakta dle WHO a jaká je realita v porodnicích. Dělá se mi trochu špatně z těch všech informací, ale mám dost času na to je nějakým způsobem zpracovat a v klidu porodit. Chci být přeci „klidně těhotná“.

První fakt, že WHO doporučuje úplně jiný standard, než je praktikován v českém porodnictví mě šokuje. Vyhledám přednášku Ing. Jana Nemravy „Jak nerodí muži“. Pochopím, co znamená rodit s nežádoucími a nadbytečnými zásahy. Můj muž sleduje přednášku se mnou a já ho poprvé vidím skutečně nazlobeného. V České republice máme špičkovou akutní péči a ta je aplikována na většinu žen. Takhle to přece být nemůže, myslím si a jsem motivována k dalšímu vyhledávání informací. Narazím na funkci pupeční šňůry. Skrze ni dítě dýchá, v době porodu dokonce dostává speciální hormony. Když přirozeně dotepe, v ten moment se dítě samovolně nadechne. Jejím přestřižením je dítě nuceno se nadechnout dříve. Je pak ochuzeno o okysličenou krev, jeho dech a výživu. Ve světě se nechává výhradně dotepat. Další záhadou je omotaný pupečník. Vzpomínám si, co mi tvrdili v porodnici po mém prvním a traumatickém porodu. Pupečníková komplikace. Prý se dcera nemohla narodit, protože měla omotaný pupečník. Nemám v tom vůbec jasno, protože v článku se hovoří o tom, že omotaná pupeční šňůra kolem krku je při porodu velmi běžným jevem. V češtině je bohužel málo článků a tak se posadím se slovníkem a hurá na překlady. Pupeční šňůra se dokonce může omotat i při porodu, když miminko rotuje. Dítě při porodu není drženo pupečníkem, protože horní strana dělohy, placenta a pupeční šňůra se dolů pohybují dohromady.

„Tohle mi tedy v porodnici neřekli.“ řeknu muži.

„Přesný opak!“ vztekám se. „Řekli mi to všechno jen tak, abych si myslela, že jsem nemožná, že nedokážu porodit.“ Muž mě hladí a já nemám daleko k slzám. Ještě, že je tu se mnou a je mi oporou. Tak moc mě ta zjištění bolí.

„Všechno to byli jen lži, proto mě pak všichni jen strašili. Aby byl klid a já tu hrůzu nedala do tisku.“ říkám a urovnávám si v mysli, co se vlastně stalo.

„Tentokrát si nenechám mluvit do svého porodu. Porodím si své dítě sama.“ 
Muž mě sleduje a ví, že to myslím vážně. Fandí mi, poznám to na jeho výrazu.

„Vím.“ řekne. „Vím, že jo.“

Vzápětí mě napadne vyhledat předporodní kurz. Nevím, zda budu mít dostatek času. Chodím stále do práce, která je velmi náročná. Řídit mateřskou školu, být denně u dětí, pořád se k nim ohýbat, zvedat je asistovat a pomáhat jim je v tomto stavu moc náročné. Jsem unavená a potřebuji více odpočívat. Prohlédnu nabídku různých kurzů a nechám to plynout. Věřím ve vedení. Božské načasování. Pošlu „nahoru“ přání ať je vše tak, aby to bylo příjemné jak pro mne, tak pro miminko. 

Další den prozradím kamarádce, že jsem těhotná. Ještě to nechci moc říkat, ale vím, že má relaxace v elektronické podobě, které teď moc potřebuji. Požádám ji, zda mi je půjčí. Je moc ráda za tu zprávu a já zas za laskavost. Vše je jak má být…

Každý den vyhledávám další a další informace. Připadám si jako lovec informací. Je přinejmenším zajímavé, jak se ono vědění hledá samo. Weby jakoby se propojily a je mi nabízeno přesně to, co potřebuji. Dnes večer ulovím cenné vědění:

Nastávajícím maminkám

Porodní přání

Přirozený porod

Zlatá hodinka

Společnost pro zdravé rodičovství

Všechno to hledání informací mě přivede až k sobě samé. Tam, kde je odmítání, nemůže přece přijít pochopení. Potřebuji čas pro sebe. Je čas pochopit své pocity. Už nechci říkat „Ne“ životu…Dítě se rodí z ženského těla. Jen žena ví, jak porodit. Přijímám, že první porod byl trauma, že mě zranilo a zraňuje vše, co se tohoto tématu týká. Teď ale chci přepsat tělovou paměť a porodit přirozeně. Sama si své dítě porodit…

V noci mám nádherný sen. Jsem na procházce, jdu bosa, téměř nahá. Najednou podřepnu a porodím své dítě do vlastních rukou. Má černé vlasy a krásné plné rty. Nádherný chlapec…Ráno cítím, že přesně takhle to chci. V tichu, v meditaci, v sobě porodit „sebe samu“, porodit své dítě. Chápu bolest, kterou mi způsobily nejbližší ženy, má rodina. Matka a sestra. Věčná dvojka. Najednou jsem zase odstrčené dítě, které kouše, aby mu věnovali ostatní pozornost…Tady a teď není třeba kousat. Nepotřebuji už jejich pozornost. Věřím v sebe samu, cítím své srdce, vnímám svou sílu ženy. Z pocitu bezmoci a nehodnoty zůstává malá jiskřička, která nemůže zhasnout. Co se stalo, stalo se…Vím o ní a už nemusím z jiskřičky rozdělávat oheň. Je čas být sebou a naklonit to dobré, ženské k sobě. Vím, že porodím. Jemně, přirozeně, nádherně…

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Můžete si také přečíst článek na Jemném zrození:
https://jemnezrozeni.cz/2018/04/03/nemame-cas-lecime/