BYTVA

"Bytva? S tvrdým y? Přeříkej mi vyjmenovaná slova..."

"Být, bydlit, obyvatel, byt..." odříkává nepřítomně Rosa a šimrá si při tom tužkou obočí. Je jak stroj a vypadá to, že jí spíš baví to šimrání tužkou...

"Tak. Od jakého vyjmenovaného slova je slovo bytva," řeknu s klidem. 

"Být." dostane se mi odpovědi velmi rychle.

"Určitě jste si vysvětlili, že když se něco bije silou, je tam měkké i." 

Začnu nad tím přemýšlet a logicky mi dojde, že to nedává smysl, protože můj zrak spočine na DOBYTÉM  hradu a pochopím, proč tam opakovaně píše tvrdé y.

"No, říkali. Nerozumím tomu. Dobytý je přece taky násilím a je tam tvrdé a ne měkké i. Byl to asi tvrdý boj, tvrdá bytva." směje se, valí na mě oči a čeká mé vysvětlení.

"Máš pravdu, nedává to smysl hned. Je to složitější. Mám to jen naučené. Vím, že když něco získáš, nabyješ to a je tam tvrdé y. Víš co? Prostě si to přeříkáme, zopakujeme, znovu vysvětlíme. Já ti pak napíšu vyjmenovaná slova, co smysl dávají. Slibuju. Teď si odpočiň..." 


"Můžu pohádku?"

"Jasný." pohladím Rosu a v hlavě my poskakuje tvrdé a měkké i.

Nedává to smysl. Dobytý hrad je získaný, ale byla k tomu použita síla. To se nedá dětským smýšlením pochopit. Když se vrátím do školní lavice a přemýšlím dětsky, mám stejný otazník, jako Rosa. Vnímám, jakou práci mi dá to vše vysvětlovat a fixovat s jednou Rosou, svou dcerou. Při představě, že mám v lavici 28 žáků a těm vysvětluji stejnou pakárnu, se mi dělá úzko. Chápu Rosu, proč má obavy z testů. Chápu učitele, proč jsou ve stresu. Je to bezvýchodná situace. Jediná možnost, jak uniknout je hrát si. Odlehčit to. Užít si to. Aby to dávalo smysl. A vůbec nejlepší je vymyslet i smysluplná vyjmenovaná slova... Samozřejmě s tím, že ta vyjmenovaná slova původní se naučíme.

"Tak tady je máš." říkám slavnostně a předávám jí vyjmenovaná slova.

"To by se mi líp učilo." směje se Rosa. 

"Dává to smysl..." zakončí po přečtení svou řeč a pošle mi očima jiskřičku. Ví, že jí rozumím. Cítí, že ji chápu. Máme svá vyjmenovaná slova.

Když ráno odchází do školy, zavládne v ní obava.

"Co když to nenapíšu správně?" zeptá se úzkostlivě.

"Jsi připravena. Buď v klidu. Všechna y/i umíš. A máš nová vyjmenovaná slova. Když ti bude těžko, vzpomeň si na ně...Vše se ti v tu chvíli vybaví. Budeš vědět, jaká vyjmenovaná slova jsou důležitá." 

"Máš pravdu." usměje se a vrátí se jí jiskra.

Zamává mi s úsměvem a já vím, že teď už je to její tvrdá bytva...

NORMÁLNÍ

Už se vám také stalo, že v souvislosti s českým porodnictvím vám vytanula otázka: je to normální?



Je normální, že ženy se začínají cítit při porodu bezpečněji doma bez porodníků?


Že situace je tak vyostřená a o ženských porodech rozhodují muži, tlačí je do akcí, které by samy přirozeně "žensky" neudělaly?


Že byla porodním asistentkám odebrána jejich kvalifikační práva na pomoc a podporu ženy rodící doma?


Že odborní pracovníci z oboru porodnictví nenaslouchají ženám těhotným a rodícím, porodním asistentkám, nerespektují jejich potřeby a vše vypadá jak hon na čarodějnice?



Co je tedy v dnešní společnosti porod normální? Cituji dle WHO:

"Normální porod definujeme jako: spontánně vyvolaný, s nízkým rizikem na počátku porodu, které je neměnné během celé I. i II. doby porodní. Dítě se narodí spontánně v pozici hlavou napřed,v období mezi ukončeným 37. a 42. týdnem těhotenství. Po porodu jsou matka i dítě v dobrém stavu. Vzhledem k tomu, že I. a II. doba porodní má normální průběh i u mnoha žen s vysokým rizikem,

poskytujeme v této příručce několik doporučení, které se vztahují na péči o tyto ženy."



Přičemž cílem péče je zajistit dobré zdraví matky a dítěte s minimální možnou mírou intervence, jež je indikovaná pro bezpečí matky a dítěte. Tento přístup nutně vede k závěru, že: Při normálním

porodu by pro intervenci (neboli zásah) do přirozeného průběhu měl existovat opodstatněný důvod.




Jsem žena. Jako každá žena mám intuici a mateřský instinkt. Normální, přirozené pro mě je, když jsem:


respektována, vnímána, chápána, uznána, milována a podporována.



V rámci blízkého kruhu, tedy mé sociální bubliny se toto všechno děje. V rámci poskytovatele těhotenské, porodní a poporodní péče nikoli. Při obou těhotenstvích na mě byl kladen nátlak ze strany mužů odborníků, kteří se chovali tak, že ví lépe než já, jak porodit. Jako by znali mé tělo, mysl i duši lépe než já!? Je to normální tedy přirozené? Co myslíte? Kde je péče a podpora, na kterou mám právo, protože platím daně? Přála bych si rodit v porodním domě, anebo doma. Ani jedno ale v České republice není možné, na koho se tedy obrátit?


Upřímně. Obracet se na systém nemá smysl. Jen bych tím sytila právě ten nesmyslný boj a ještě musela splácet řekněme platbu za tyto činy. Upřímně. Obrátit se mohu jen na vesmírný řád a svá přání. Ta přání musí být čistá jako křišťál a nesmí obsahovat ani stopy tohoto výše uvedeného nesmyslného souboje. Ano. Nesmyslného. Každá duše má právo porodit jak chce, kde chce, s kým chce. Je to prosté právo na život. Zodpovědnost za svůj život a život svého dítěte mám já, ne stát, ne porodník. Já cítím, vím, určuji, co je pro mě a mé dítě nejlepší.


Teď, jak to udělat? Všechny ty boje mě iritují. Jak být prost myšlenek o jiných, když se chovají jako kokoti? Zdálo by se, že je to nemožné. Mám však možnost pustit to. Nechat to normálně, přirozeně být a zaměřit svou pozornost právě na to, co si ze srdce přeji. Chci -li porodit doma, zaměřím svou pozornost tímto směrem. Jako pes, který aportuje. Prostě sleduje a nosí míč. Nic jiného. Nic jiného pro mě znamená, že složím zbraně. Ono to přijde samo. Můj záměr je jasný. Pakliže je můj záměr i čistý a opravdu můj, přijde to, protože tomu jdu naproti a setkáme se. Vesmír je šprýmař. Nezáleží mu na tom, zda je něco dobré, nebo špatné. Prostě nám posílá to, čemu věnujeme energii, sílu, myšlenky...


Jsme mocní a můžeme tvořit svůj osud. Neříkám, že to znamená, že se budeme cítí jen "skvěle". Ne. To bychom nepochopili, že svět je dobrý. Že vše je tu pro nás...stejně tak jsou tu i těžší zkušenosti, pláč, smutek... Třeba jsme jen zkoušeni, zda to či ono opravdu ze srdce chceme a tak je nám někdy hůř. Díky tomu hůř pak zase chápeme, co je líp...


Vybrala jsem si laskavost, protože je to pro mě normální a přirozené být laskavý. Pořád. Ke svému muži, svým dětem, rodině, ostatním lidem, ke světu...Někteří si myslí, že to znamená dovolit vše. Není tomu tak. Je to respekt sebe a tak i ostatních. Pochopení pokory, soucit. Není to snadné. Je to přirozené, jako porod. Někdy je to tlak, který musím přijmout, procítit a pustit. Stejně tak, jako rodící se dítě. Musím přijmout, cítit, pustit...A dýchat. Někdy je potřeba jen dýchat, abych se sama sobě neztratila a mohla přijímat, cítit a chápat...


Život je přirozený jako porod.
























Zdroj:
http://www.aperio.cz/247/who-pece-v-prubehu-normalniho-porodu-prakticka-prirucka

JSME JEDEN LES

Myslíte si, že stromy jsou schopné si ve vzájemné komunikaci lhát? Vysílat negaci? Posílat dál příkoří, které se jim v životě přihodilo?

Velmi mě inspirovalo video, jak stromy dokáží komunikovat (viz odkaz pod článkem). Jak je les propojen neviditelnými vlákny, řekněme, utváří komunikační síť. Překvapilo mě, jak podobné je to s lidmi a jejich komunikací. 

Jsme jeden les...

Ono by se zdálo, že lidé nemají tak propracovaný způsob komunikace. Zdání klame. Nejen to, co vidíme zrakem bývá obsahem lidské komunikace. Je to jednoduché a zároveň velmi složité. Řekněme, že vše je dobré a z tohoto pochopení se odvíjí jakákoli komunikace lidí. Asi budete mít spoustu otázek a věřte mi, že ani já nemám v tématu zcela jasno. Jen jsem pochopila, že lidé prvotně nechtějí ublížit, jen prostě neví a nejsou schopni soucitu. Řekněme, že "nedospěli". Nedospěli k pochopení, že když ubližují mně, ubližují sobě. Že všichni jsme jeden les, vzájemně propojeni něčím, co není vidět...


Lidé nejsou schopni přestat hrát hru příkoří, hru "pošli to dál".

 

Popravdě, hodně to bolí, když mí blízcí lidé nejsou schopni soucitu. Někdy si musím vymáhat špetku prostoru, protože sobectví druhého omezuje moji existenci a tedy také existenci mých dětí. Svět není o tom, "kdo dřív přijde, ten dřív mele". Je to jen útržek poznání, protože on sice mele, ale pak si vytváří karmu, když jeho mletí negativně ovlivňuje druhé. Negativní činy přinášejí strast a nemusí se to projevit hned. Svět je tu pro nás a je nádherný. Bohužel se denně setkávám s přístupy, že bohatství je mít peníze a moc, tedy se pak mohu cítit jako něco víc a dovolit si, co chci bez ohledu na druhé. Bezohlednost. 

Neříkám, že všichni bohatí a mocní to tak mají. Ego je dobré, když s ním umím pracovat a uvědomuji si, že jsme jeden les. Ego je potřeba, abych se něco naučila, procházela zkušenostmi, zkouškami. Není dobré, když uvědomění chybí a žiji na úkor druhého. Žiji "urvat si pro sebe", beru druhému jeho vlastní prostor a nejsem schopen vcítit se do těžkostí, které kvůli tomu zažívá. 

Sobectví. 

Všichni jsme zažili a zažíváme utrpení. Soucitný život není však o tom, posílat prožité utrpení dál. Ona pověstná věta "všichni jsme to zažili", bylo to hrozné a tak i ty to zažiješ, protože já nejsem schopen se vcítit a zastavit to. Ne. To se mnou není v souladu a bojuji za nápravu situací, které se dějí v tomto duchu.

Když jsem soucitný, nechci, aby se dělo negativní tomu druhému a toto pochopení mě vede nejednat sobecky. Utrpení se předává i z generace na generaci a je těžké jej zastavit a uvědomit si, že mohu být tím, kdo už to dál nepošle. Zastavit to. Klidně být první v historii.

Takové utrpení se děje už při rození dětí, kdy lékař není schopen se "snížit" a jednat v souladu s přirozeným porodem. Porod nepřizpůsobí dítěti a dítě je nuceno prožívat utrpení už při samotném příchodu na svět. Pak má lékař ještě třeba i pocit, že je něco víc a rodiče si své dítě nezaslouží a chová se jako Bůh namísto pokory a profesionality. Přitom "snížit" se by znamenalo jen respektovat přirozený porod, být soucitný, nezasahovat, když není potřeba  a respektovat přání rodičů jež mají na své dítě a způsob jeho příchodu na svět nárok.

Někdy si stýskám, jak málo laskavosti mezi lidmi je, a proto ji vysílám do světa. A pak se mi stane, že potom, co uspím své dítě jde kolem maminka se třemi dětmi a ještě než míjejí kočárek řekne polohlasem svým dětem (tři děti, věk asi 2, 4, 5):

"Děti, teď potichu, v kočárku je miminko, jistě spí, ať jej nevzbudíme." 

Pak projdou tiše kolem. Děti ještě po 20ti metrech mluví polohlasem a maminka se otáčí, usmívá se. Já se také usmívám a posílám jí velké děkuji. Vnímám teplo u srdce. Vnímám tu laskavost. Soucit. 

Jsme jeden les...

Bohatství je mít vnitřní svět v souladu s vnějším. Mít velké srdce.  Chápat, že tu nejsem sám. Bohatství je uvědomění a vědomý život. Bohatství je vědět, že vše je dobré.

Jsme jeden les.

https://www.facebook.com/BBCRadio4/videos/2037295016289614/UzpfSTE3OTMwMDc2NjAxMTEzNToyMzEyODU2Mjc0NzkzMTU/