KLIDNĚ TĚHOTNÁ

Zakryji dlaní slunce, protože mi svítí do očí příliš.

„Co si dáte? Dobrý den.“ ozve se číšník od druhého stolu.

„Dobrý den.“ usměji se. „Dejte mi chvilku. Na někoho čekám.“

„Ty chceš rodit doma? Proboha!“ řekla bez pozdravu. Jako by mě čekal soud na život a na smrt.

„Uvažovala jsem o tom. Ahoj. Chtěla bych porodní dům, ale bohužel, nejsou tady. Do nemocnice se bojím po prvním porodu. To chápeš? Mám strach a gynekolog mi nic neřekne. Mám strach mu říct, že mám porodní přání! Navíc minule věděl, že chci rodit přirozeně a protože jsem věděla o porodu málo, v podstatě mi tvrdil, že podání oxytocinu je přirozené. První porod mi sebral všechnu sílu. Trauma na sedm let. Všechno jsem si musela vybojovat. Takhle přece nemá vypadat příchod na svět!“

Už raději mlčím. Připadá mi, že nemůžu s nikým probrat, kde chci rodit, aniž by mě nestrašil, neohrazoval se, prostě mě jen vyslechl. Vždy, když téma zazní, hned je okolo tolik stresu. Takhle to přeci být nemá, myslím si. Jsem ve třetím měsíci. Jarní slunce mi svítí do tváře a já přemýšlím o tom, co dál…

„Dám si frappé, děkuju.“ řeknu zamyšleně.

„Pro mě zázvorovou limonádu.“ věnuje Anna číšníkovi úsměv.

Asi o týden později zaznamenám důležitou informaci o dule, která je dostupná v místě mého bydliště. Zajásám. To by mohla být cesta. Nechci opakovat chyby z minulého porodu. Svěřit svůj život i život dítěte do rukou, koho ani neznám, nechci znovu slepě důvěřovat a pak se z toho hrabat sedm let. Tentokrát budu INFORMOVANÁ. Budu přesně vědět, co chci a nechci, jak probíhá porod, jak si ulevit od bolesti od medikace, jaké jsou vhodné a nevhodné polohy, prostě všechno. Ihned ji kontaktuji a domluvím si schůzku. Je laskavá, citlivá, hned k ní cítím důvěru. Docela trvalo, než se ozvala zpátky, ale tento fakt přehlížím. Po schůzce s ní na doporučení navštívím knihovnu. Začnu hledat odborné publikace: Zdravé těhotenství, přirozený porod (Ingeborg Stadelmann), Hypnoporod (Marie F. Mongan), Nová doba porodní (Vlastimil Marek), Znovuzrozený porod (Michel Odent). Potřebuji si i ujasnit některé informace. Zabrousím na odborné weby a info si krátce zapíši:

Porodní asistentka je zdravotnice, specialistka. Pečuje o ženu v průběhu nekomplikovaného těhotenství, porodu a šestinedělí, včetně péče o zdravého novorozence a kojence do věku šesti týdnů. Komunitní porodní asistentka pečuje o ženu kontinuálně, systémem one-to-one, poskytuje odbornou a respektující zdravotní péči. 

Dula je speciálně vyškolená žena. Provází rodičku těhotenstvím, porodem a v poporodním obdobím. Poskytuje jim psychickou i fyzickou podporu. Smyslem její práce je přispívat k tělesné i duševní pohodě matek, novorozenců a vlastně tak i pohodě celé rodiny. Doprovází, informuje, povzbuzuje, pomáhá.

Na rozdíl od porodní asistentky neposkytuje zdravotní služby. Se zdravotníky pouze spolupracuje. Charakterem práce duly patří mezi pomáhající nezdravotnické profese. Dula je připravena ženu doprovázet jak při porodu v nemocnici, tak v porodním domě nebo při porodu doma, nesupluje však zdravotnický personál. Je však informovaná, zná rodičku a dokáže se zdravotníky „vyjednat“ nechtěné zákroky, dodržení porodního přání.

Na další schůzce s dulou se bavíme o tom, jak vlastně přirozený porod vypadá, jaká jsou fakta dle WHO a jaká je realita v porodnicích. Dělá se mi trochu špatně z těch všech informací, ale mám dost času na to je nějakým způsobem zpracovat a v klidu porodit. Chci být přeci „klidně těhotná“.

První fakt, že WHO doporučuje úplně jiný standard, než je praktikován v českém porodnictví mě šokuje. Vyhledám přednášku Ing. Jana Nemravy „Jak nerodí muži“. Pochopím, co znamená rodit s nežádoucími a nadbytečnými zásahy. Můj muž sleduje přednášku se mnou a já ho poprvé vidím skutečně nazlobeného. V České republice máme špičkovou akutní péči a ta je aplikována na většinu žen. Takhle to přece být nemůže, myslím si a jsem motivována k dalšímu vyhledávání informací. Narazím na funkci pupeční šňůry. Skrze ni dítě dýchá, v době porodu dokonce dostává speciální hormony. Když přirozeně dotepe, v ten moment se dítě samovolně nadechne. Jejím přestřižením je dítě nuceno se nadechnout dříve. Je pak ochuzeno o okysličenou krev, jeho dech a výživu. Ve světě se nechává výhradně dotepat. Další záhadou je omotaný pupečník. Vzpomínám si, co mi tvrdili v porodnici po mém prvním a traumatickém porodu. Pupečníková komplikace. Prý se dcera nemohla narodit, protože měla omotaný pupečník. Nemám v tom vůbec jasno, protože v článku se hovoří o tom, že omotaná pupeční šňůra kolem krku je při porodu velmi běžným jevem. V češtině je bohužel málo článků a tak se posadím se slovníkem a hurá na překlady. Pupeční šňůra se dokonce může omotat i při porodu, když miminko rotuje. Dítě při porodu není drženo pupečníkem, protože horní strana dělohy, placenta a pupeční šňůra se dolů pohybují dohromady.

„Tohle mi tedy v porodnici neřekli.“ řeknu muži.

„Přesný opak!“ vztekám se. „Řekli mi to všechno jen tak, abych si myslela, že jsem nemožná, že nedokážu porodit.“ Muž mě hladí a já nemám daleko k slzám. Ještě, že je tu se mnou a je mi oporou. Tak moc mě ta zjištění bolí.

„Všechno to byli jen lži, proto mě pak všichni jen strašili. Aby byl klid a já tu hrůzu nedala do tisku.“ říkám a urovnávám si v mysli, co se vlastně stalo.

„Tentokrát si nenechám mluvit do svého porodu. Porodím si své dítě sama.“ 
Muž mě sleduje a ví, že to myslím vážně. Fandí mi, poznám to na jeho výrazu.

„Vím.“ řekne. „Vím, že jo.“

Vzápětí mě napadne vyhledat předporodní kurz. Nevím, zda budu mít dostatek času. Chodím stále do práce, která je velmi náročná. Řídit mateřskou školu, být denně u dětí, pořád se k nim ohýbat, zvedat je asistovat a pomáhat jim je v tomto stavu moc náročné. Jsem unavená a potřebuji více odpočívat. Prohlédnu nabídku různých kurzů a nechám to plynout. Věřím ve vedení. Božské načasování. Pošlu „nahoru“ přání ať je vše tak, aby to bylo příjemné jak pro mne, tak pro miminko. 

Další den prozradím kamarádce, že jsem těhotná. Ještě to nechci moc říkat, ale vím, že má relaxace v elektronické podobě, které teď moc potřebuji. Požádám ji, zda mi je půjčí. Je moc ráda za tu zprávu a já zas za laskavost. Vše je jak má být…

Každý den vyhledávám další a další informace. Připadám si jako lovec informací. Je přinejmenším zajímavé, jak se ono vědění hledá samo. Weby jakoby se propojily a je mi nabízeno přesně to, co potřebuji. Dnes večer ulovím cenné vědění:

Nastávajícím maminkám

Porodní přání

Přirozený porod

Zlatá hodinka

Společnost pro zdravé rodičovství

Všechno to hledání informací mě přivede až k sobě samé. Tam, kde je odmítání, nemůže přece přijít pochopení. Potřebuji čas pro sebe. Je čas pochopit své pocity. Už nechci říkat „Ne“ životu…Dítě se rodí z ženského těla. Jen žena ví, jak porodit. Přijímám, že první porod byl trauma, že mě zranilo a zraňuje vše, co se tohoto tématu týká. Teď ale chci přepsat tělovou paměť a porodit přirozeně. Sama si své dítě porodit…

V noci mám nádherný sen. Jsem na procházce, jdu bosa, téměř nahá. Najednou podřepnu a porodím své dítě do vlastních rukou. Má černé vlasy a krásné plné rty. Nádherný chlapec…Ráno cítím, že přesně takhle to chci. V tichu, v meditaci, v sobě porodit „sebe samu“, porodit své dítě. Chápu bolest, kterou mi způsobily nejbližší ženy, má rodina. Matka a sestra. Věčná dvojka. Najednou jsem zase odstrčené dítě, které kouše, aby mu věnovali ostatní pozornost…Tady a teď není třeba kousat. Nepotřebuji už jejich pozornost. Věřím v sebe samu, cítím své srdce, vnímám svou sílu ženy. Z pocitu bezmoci a nehodnoty zůstává malá jiskřička, která nemůže zhasnout. Co se stalo, stalo se…Vím o ní a už nemusím z jiskřičky rozdělávat oheň. Je čas být sebou a naklonit to dobré, ženské k sobě. Vím, že porodím. Jemně, přirozeně, nádherně…

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Můžete si také přečíst článek na Jemném zrození:
https://jemnezrozeni.cz/2018/04/03/nemame-cas-lecime/

ROZMAZLENÍ

Už jste to také slyšeli? 

"Nechovej ho tolik! Ty s ním spíš v posteli? Jen ho chvilku nech, ať se vybrečí. U prsa maximálně dvacet minut, v žádném případě u něj nesmí usnout, natož se zklidňovat!"

Jak se při poslechu či čtení vět cítíte?

Dokážete si představit, že své miminko necháte, ať se prostě vypláče? Cítíte, že je správné nechat ho napospas, když se právě vyklubalo?

Hlas ženy, který zní v rytmu toho, co je správné, je jemně rezonující. Lze jej uslyšet. Je to náročné přes hluk a šum a různé vibrace všude kolem, ale jde to. Je třeba si jen věřit. 

Ale když on říká to, a ten zas tohle, a všichni dohromady uděláme moc...Moc povyku. Jak těžké je neposlouchat, když všichni kolem říkají opak, že? Ale dám vám příklad. Svůj životní příběh.

Píše se rok 2009. Září. Termín porodu mám dvacátého šestého. Září slunce a já se těším. Rosalie. Pohladím jemně břicho a usměji se. "Tak co, pupíku, už se těšíš na svět?" Odpovědí je jemné kopnutí. Chvěji se štěstím a očekáváním.

"Tak co, už? Pořád nic, tyjo! Jen jsem si na tebe vzpomněla, tak se ptám..." Těžko se mi odpovídá. Sama nevím. Navíc mě otázky typu "tak co pořád nic" znervozňují. Už je dvacátého osmého a já mám obavy. Okolí mi není podporou, nedává mi důvěru. Jen znejisťuje. Začínám se bát.

V noci mi praskne voda... Osprchuji se, uvařím si čaj z maliníku a vyrážím do porodnice. Jako prvorodička tam chci být co nejdříve. Důvěřuji svému gynekologovi, který je zástupcem primáře gynekologicko porodnického oddělení. Bude tam. Už se nemohu dočkat, jaké to asi bude...

Na příjmu proběhne mnoho rutinních vyšetření.

"Opravdu vám praskla voda? Máte vložku?" zeptá se nepřítomně sestra.

"Nemám, ale teče neustále." odpovím.

"Aha." řekne sestra, zachytí trochu vody a řekne: "plodová voda odtéká." 

Personál se ke mně chová, jako bych byla po úrazu. Nikdo se neusměje, nevěnuje mi pohled do očí. Ještě, že mám s sebou partnera. Ten je ale také nejistý. Něco není v pořádku...

Odcházíme na sál. Je s námi porodní asistentka, s níž jsme se na porod připravovali. Po šesti hodinách na porodním sále, zatímco služby se již vyměnily, dorazí primář, zástupce primáře a porodník. Mám pravidelné kontrakce, snažím se je rozdýchat.

"Tak co? Tak tu snad nebudeme celej den. Dáme oxytocin." řekne primář.

Na nic se mne neptá a odchází. Nejistě se ptám svého gynekologa, zda je to v souladu s přirozeným porodem. Nevím totiž, co je oxytocin. Nejsem vůbec informovaná, přestože jsem absolvovala předporodní kurz na tomto oddělení. Gynekolog mě ujistí, "ano, v pořádku," a já tedy souhlasím. Za chvíli po podání oxytocinu se kontrakce zesílí. Nedá se to vydržet. Ulevuji si sprchou a snažím se kontrakce prodýchnout. Nejde to. Jsou moc silné. Mám pocit, že mi exploduje tělo. Po třech hodinách jsem totálně vyčerpaná. Přichází primář a ordinuje mi další medikaci. Další oxytocin? Ani mě neinformuje, co mi vlastně dává. Když přichází sestra s injekcí a se slovy: "tak teď už porodíte," jsem rezignovaná. Nemohu ani dýchat, natož rodit. Žádná slova podpory, žádná vysvětlení. Pokouším se tlačit dle instrukcí sester. Primář začne trousit sprostá slova. Najednou se sál zaplní lidmi. Je jich tam asi 8. 

Znervózním a ptám se: "Co se děje?"

"Nic, u porodu je potřeba přece i pediatr a ..."

Vidím, jak do rukou bere dvě kovové věci, jsou to kleště? "Doprdele, zase mi to vyklouzlo!" Řach. Po několika marných pokusech kleště letí pod vozík. "Kurva!" Další přístroj, který bere do rukou, neznám. Z každé strany na sobě mám sestřičku. Naléhají mi na břicho a křičí: "Zatlačte, musíte!" Já ale ztrácím vědomí. Rezignovala jsem. Chce se mi umřít.

Probere mě hlasité: "Doprdele!" Chce se mi při zatlačení zakřičet, ale ihned jsem primářem důrazně upozorněna, že "křičet tady nebudem!" Vzpomenu si. Rosálka potřebuje na svět. I když se mnou už nekomunikuje, zatlačím ze všech sil a v tom okamžiku mi sestry nalehnou na břicho. Hrozná bolest, jakoby se ve mně něco "roztrhlo." Cosi hned odnášejí do odpadu. Primář se slovy "už to vidim" odmotává Rosálce pupeční šňůru. Nedýchá. Je jak hadrová panenka. Sleduji události v sále a je mi hrozně. Cítím uvnitř nepopsatelnou bolest. 

"Proč brečíte? Vás to snad bolí?" utrousí primář u šití. Už ho nevnímám a dál pláču. Ta bolest se ale nedá vyplakat. Po chvíli přichází pediatrička. Mohu se jít na dceru podívat. Nemůžu se postavit na nohy, ani chodit. Sklidím sice její protočení očí, ale pošle mi sestru s vozíkem. Přiveze mě k Rosálce. Leží v inkubátoru. Taky rezignovala. Hlavičku má 3x větší. Pláču a říkám jí: "To zvládnem. Budeš v pořádku. Vím, že to zvládnem." Nesmím na ni ani sáhnout, ale neposlechnu. Pohladím ji. V tom doteku jí posílám vše, co mi zbylo. "Vše je v pořádku, Rosálko."

Pediatrička mě přichází na pokoj informovat: "Vaše dcera nereaguje. Bude převezena na neonatologické oddělení do Plzně. Dám vám kontakt. Pobyt tam si zařiďte." Točí se mi hlava. Než ji odvezou, mám povoleno se jít na ni ještě podívat. Nemohu se ani postavit, okamžitě padám, tak mi sestra přiveze vozík. Dotknu se Rosálky a říkám jí: "Drž se. Buď silná. Přijedu za tebou co nejdříve. Vše je v pořádku." Se slzami v očích odjíždím. 

Na pokoji jsem s jinou maminkou a její dcerou. Připadá mi to vše tak nelidské. Jak mohou ti lidé takhle pracovat? Úplně bez srdce. V noci zvoním na sestru, mám žízeň a můj stolek je prázdný.

"To si nemůžete dojít?" ohradí se na mě.

"Nemohu. Asi jste nečetla dokumentaci. Komplikovaný porod." 

"Aha. " utrousí a přinese mi čaj.

"Děkuji."

"Tak vstávat. Dejte si sprchu a pak půjdete na gynekologické oddělení," informuje mě sestra před šestou hodinou ranní.

"Dobrý den. Nemohu se postavit. Točí se mi hlava. Když se snažím udělat krok, spadnu. Nejde to."

"Jo, tak." Odchází... Zanedlouho přijde primář se slovy: "Dáme infuzi." Ani se mě nezeptá a dělá, jako bych nebyla.

"Od vás už žádné léky nechci." Nečekal to a nasupeně odchází. Málem zabil dva lidi svým rozhodnutím. Nenechal mi ani první dobu porodní. Hraje si na Boha a zapomíná při své práci na to, že je omylný člověk. Poprosím porodní asistentku, která jediná tam má soucit, o doprovod do sprchy. Tam si sednu a dlouho se sprchuji. Jakoby se ta bolest dala smýt. Představuji si, že vše odtéká do odpadu. Uleví se mi.

Na Rosálku myslím neustále. Posílám jí krásné myšlenky. Představuji si, že je v pořádku...

Chůzi ještě neovládám, a tak mě převáží na gynekologické oddělení. Tam mi vlídná sestra nabídne infuzi. Přijímám ji. Pak se ve dveřích opět objeví primář: "Běžte se projít." Odpovídám mu s klidem: "Za chvíli za mnou přijde návštěva. Půjdu se projít s nimi. Sama se zatím neprojdu."

"Zapište do dokumentace odmítá, sestři." Odchází.

Sedím v čekárně oddělení. Jdu na vyšetření. "V pořádku, sepíšu vám zprávu a můžete se zabalit." řekne doktorka. "Buďte ráda, že to takhle dopadlo. Některá miminka mohou zemřít třeba kvůli uzlíku na pupečníku. Pupečníkové komplikace jsou nepředvídatelné. Máte štěstí." Nemám k tomu co říci, nevím, jaké komplikace mohou nastat ohledně pupečníku. Mám však pocit, že všichni jednají neupřímně. Jakoby se snažili něco skrýt.

Hned po opuštění nemocnice jedu za Rosálkou. Sedět je pro mě tak bolestivé. Jako bych seděla v hromadě střepů, které mi neustále prořezávají genitálie. Pálí to, bolí, řeže, táhne...Nadechnu se a vydechnu. Rozdýchám tu bolest. Když dýchám klidně, dá se to snést. 

Konečně ji vidím. Chovat ji ale nesmím! Je to utrpení. Nesmět si pochovat své dítě. Alespoň jí posílám hvězdičky a směji se na ni. Mluvím k ní. Říkám, na co všechno se s ní těším, že se krásně uzdravuje. Držím ji za ruku.. Odjíždím se slzami v očích. Tolik to bolí. Nemají volné místo na pokoji.

Doma se dám velmi rychle do kupy.  Volám ráno, dopoledne, večer na oddělení, zda se jim na pokoji uvolnilo místo. Odstříkávám Rosálce mlíčko. Vždy odpoledne jí ho odvezu a nezapomenu se zeptat na místo.  Myslím, že už všichni tam pochopili, že to myslím vážně. Na další den se pokoj jako zázrakem uvolní. Jsem šťastná. Konečně budu se svým dítětem alespoň pár hodin! Rosa je na JIP, takže chvilku dopoledne a pak zas chvilku odpoledne. Zabalím se a nestrácím ani minutu.

Lékaři nad Rosálkou kroutí hlavou. Neříkají nic určitého. Vím, že prodělala krvácení do mozku. Po krvácení jí zůstalo na jedné polovině mozku ložisko. Měla křeče. A další a další diagnózy. Neposlouchám je. Zaměřila jsem svou pozornost na: JE V POŘÁDKU.

Tento den si budu pamatovat navěky. Chovám svou dceru. Slzy mi stékají po tvářích a já vím, protože to cítím, že vše je v pořádku. Bolí mě, že neusíná v mé blízkosti. Stále na ni myslím.

Po třech dnech na JIP novorozenců nás přestěhují na jinou JIP. Tady je přístup k miminku volný. Jsem tam celý den, odcházím jen na jídlo a WC. Je mi nepříjemné, když se u Rosy stále střídají lidé, takhle jsem alespoň s ní i při vyšetřeních. Sestry mě posílají spát, že Rosu v noci nakrmí. Já ale nechci, stejně vstávám a raději kojím.

Asi po týdnu se stav Rosálky lepší. Stěhujeme se na rooming in. Spolu na pokoji! Vše jde jako po másle. Rosalie už komunikuje, o kojení si řekne pláčem či vrcením. Vypadá to skvěle. Asi nás brzy pustí domů.

Zlatý stafylokok. Domů se nejde. Neudržím pláč. Všem z rodiny dělají stěr, ale je jisté, že stafylokoka chytla právě tady. Je tu tolik desinfekce, že každý bacil, co se sem dostane má pocit ráje. Každý den děsivá scenérie. Lékaři zabalení od hlavy až k patě, před vchodem umyvadlo s octem, kde se "umývají". Jsme v karanténě.

Po pár dnech nechají toho divadla a pustí nás i s panem Stafylokokem Zlatým domů. Jsem šťastná maminka...

Po pár měsících posílám stížnost do nemocnice, kde primář, který vedl porod jako hulvát neustále působí. Smetou ji ze stolu. Jako odpověď mi přijdou lži od primáře. Odpovím mu uvedením věcí na pravou míru. Nezapomenu na sprostá slova, která zněla po celý porod. Ani na to, jakým způsobem zacházel s MÝM DÍTĚTEM. Porod mě velice poškodil. Cituji závěrečnou část z mé odpovědi na lži a hany ohledně mého porodu:

"Běžně užíváte při porodu sprostých slov? Je to snad na Vašem oddělení standard? Myslíte si, že takto rodičku pozitivně naladíte? Pokud ano, mně jste tím rozhodně nepomohl.

Stalo se, co se stalo, jste omylný člověk, mnohé věci jste možná ovlivnit nemohl. Já mám právo upozornit Vás na situace, které jste v mém případě řešil špatně, které mohly vést ke smrti mého dítěte, které moji dceru při porodu poškodily tak, že se bude dlouhodobě léčit, Porod, který Vy jste vedl jako hulvát, mě psychicky velmi poškodil. Vy se místo pokorné omluvy chováte jako neomylný a vševědoucí Bůh, který si bere právo rozhodovat jakkoli a vždy své počínání obhájit jako neomylné. Nejste neomylný, pane, nezapomínejte na to při své práci!

Tímto vyjádřením končím komunikaci s Vámi, nechci se již prodírat množstvím nepravd a obvinění, které používáte na svou obranu."

Rosálka má velké problémy. Atopický ekzém. Nemůže spát a stále pláče. Ve dne, v noci. Cítím, že má bolesti. Léky, které jí naordinovali lékaři jí způsobují další a další potíže. Bere i léky na epilepsii. Pro lékařské "co kdyby". Nevydržím to. Spojím se s několika lékaři, kteří praktikují celostní medicínu, homeopatii, kraniosakrální osteopatii. Dle jejich rad léky postupně vysadím a dávám pouze homeopatika. Atopický ekzém ošetřuji přírodními přípravky. Na kontrolách tvrdím, že léky bere. Po pár týdnech se konečně vyspíme. Homeopatika fungují, ostatní léčba rovněž.

Ještě dva roky objíždím s Rosálkou všemožné specialisty, absolvujeme nejrůznější vyšetření. Až jednoho dne přijde ta věta: "JE V POŘÁDKU." 

Ještě máte pocit, že své dítě moc chováte? 

Dítě je dar. Je tady a nikdo neví, jak dlouho tomu tak bude. Mohu žít pouze jediným způsobem - chovat ho tak moc, jak jen mohu. Být s ním pořád. Snažit se vždy co nejrychleji uspokojit jeho potřeby. Potřebuje-li se vyplakat, nechám jej vyplakat ve své náruči. Zažila jsem i opak, kdy jsem své dítě chovat nemohla a věřte mi, je to mnohem větší utrpení, než si poslechnout pár bleblů z okolí a ignorovat je. 

Často slýchám, že maminky, které své děti mnoho nechovají, tolik nepláčí. Tuším, že mnoho žen ví proč. Rezignace. Když se miminko narodí, přijde do úplně neznámého světa. Vše je nové. 

Jak byste se cítili, kdyby se vám to jako dospělému stalo? Byli byste nervózní? Byli byste raději s někým? Vyhovovalo by vám být v novém světě úplně sám? 

A teď si představte, že v takové situaci dítě zanecháte napospas... Nikdo nepřijde, neodpoví na jeho volání. 

Pláč dítěte není nic jiného, než komunikace. Děti, které někdo nechal vyplakat, mohou rezignovat. Když se snaží komunikovat, zavolat si "obra" a nikdo neposlouchá, nepřijde, rezignují. Jsou "hodné". Už nepláčí, protože ví, že na jejich volání není odpověď. Mluvím o prvních měsících života dítěte. Zažila jsem tyto děti v nemocnici. Byly součástí mého příběhu. Proto vím, jak důležité je být stále se svým dítětem a pomáhat mu číst svět. Je to součástí vývoje dítěte, že "svět je dobrý". Když se ptáš, přijde odpověď, když voláš, přijde pomoc. Nejsi tu sám a nikdy nebudeš. Když tě něco bolí, blízcí tě pohladí, pohoupou, dají meducínu. Jsi milováno. Jsi v laskavém světě...

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ukázka z knihy MOUDROST RANÉHO DĚTSTVÍ (Aletha J. Solter):

Představa rozmazlování dětí je příliš rozšířená. Je ovšem nemožné rozmazlit malé miminko. Někteří rodiče byli některými dřívějšími výchovnými metodami vedeni k názoru, že miminka se musí naučit vydržet nějakou dobu o samotě a že se nemají příliš hýčkat, aby byla brzy nezávislá. Rodiče se bojí, že příliš lásky a mazlení způsobí, že dítě bude chtít stále víc a stane se z něho žádostivé monstrum, které rodičům nedopřeje ani minutku oddechu. Takové uvažování je však zpátečnické a škodlivé. Miminka žádají jen tolik, kolik potřebují, a když je jejich potřeba naplněna, jsou spokojená.

V zajímavé studii zabývající se interakcí mezi matkou a dítětem bylo zjištěno, že miminka, která jejich matky během prvních tří měsíců života hodně chovaly, byla na konci prvního roku poměrně nezávislá. Přestože se jim v náruči líbilo, nevadilo jim, když byla odložena na zem, a dokázala si většinou i sama hrát. Naopak výsledky u dětí, které byly zpočátku chované jen málokdy, byly ke konci roku značně rozpolcené. Děti nevypadaly v náruči příliš spokojeně, ale zároveň protestovaly, když měly být odloženy, ani nebyly příliš ochotné si hrát o samotě. Z výsledků je jasné, že problematicky a rozmazleně se projevovaly ty děti, pro které nebyla rodičovská náruč dostatečně dostupná.

Jak reagovat na pláč? Mnoho „odborníků" na výchovu dětí rodiče varovalo, aby k dětem nechodili pokaždé, když děti zapláčou, protože by potom byly náročné a „rozmazlené". A tak si hodně lidí dodnes myslí, že pláč by se u dětí neměl konejšit, protože miminka pak pláčou víc a víc jenom proto, aby upoutala pozornost. Lze se setkat s názorem, že když budete pláč tu a tam ignorovat, dítě postupně plakat přestane. Přesně to se děje dětem v ústavech, na jejichž potřeby většinou nikdo nereaguje. Takové děti nakonec plakat opravdu přestanou, jenže také začnou být extrémně pasivní, opožďovat se téměř ve všech aspektech vývoje a nevytvoří si zdravá citová pouta. Jsou prototypem lidských bytostí, které to vzdaly.

U miminek vychovávaných v rodině bylo zjištěno, že matky, které na pláč reagovaly nejrychleji, měly po čase méně náročná miminka, která přitom vůbec nebyla pasivní. Děti si místo toho už v raném věku vypěstovaly jiné způsoby, jak vyjádřit své potřeby, než jen pláčem.

Je velmi důležité snažit se naplnit co nejrychleji všechny potřeby miminka, pokud pláče, a to z několika důvodů. Během několika prvních let si miminka vytvářejí názory sama na sebe, na lidi okolo i na svět obecně. Miminko, jehož pláč všichni ignorují, může začít věřit, že svět je nepředvídatelné místo a že se nelze spoléhat na ostatní, že by naplnili jeho potřeby. Možná takové dítě ani v dospělosti nebude schopné někomu plně důvěřovat. Může také získat pocit, že není v jeho silách ovlivnit, co se mu děje - bude se v dospělosti možná cítit bezmocné, nemilované a nedůležité. Pokud se naopak někdo miminku bude věnovat pokaždé, když začne plakat, dítě získá základní pocit jistoty a s přibývajícím věkem i pocit moci nad svým osudem a zdravé sebevědomí.

Děti se nesnaží manipulovat svými rodiči, nechápou koncept boje o moc. Cítí jen, že mají své potřeby, a že když pláčou, tak někdo buď přijde, nebo nepřijde. Když na pláč miminka nikdo neodpovídá, nedokáže miminko vyhodnotit situaci na základě motivů ostatních, jako třeba: „Maminka mě má opravdu ráda, ale dneska je unavená." Rozumějí jen svému úhlu pohledu „tady a teď", proto si o sobě dělají instinktivní závěry typu „Nejsem důležité", „Nemůžu nijak ovlivnit, co se mi děje" nebo „Nikdo mě nemá rád". Nevšímat si plačícího miminka znamená dávat mu o něm samém špatné výchozí informace, na kterých si postaví celý svůj budoucí přístup.

--------------------------------------------------------------------------------

"Slovní násilí zahrnuje vyhrožování, nadávání, zesměšňování, zostuzování, nucení, řvaní, ponižování, lhaní, manipulace, sarkastické chování, odbývání a odmítání pozornosti – toto je chování, které snižuje a narušuje sebevědomí příjemce a zároveň výrazně podporuje pocit moci poskytovatele, což je typické pro šikanu. V jakémkoli jiném nastavení by většina z nás rozpoznala tyto projevy násilného chování. Ale protože jsme přizpůsobeni životu ve společnosti a očekáváme spolehlivé a profesionální chování v nemocničním prostředí a  chceme být „v souladu“ s lékařskými směrnicemi, jsou tyto projevy chování zřídkakdy uznány a interpretovány jako špatné zacházení. " 

Více na: 
http://www.jemnezrozeni.cz/2017/10/19/661/